Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Kapitola druhá: Cesta do Adhonu - část 2.

29. listopadu 2011 v 18:01 | Rimmer
S rukama svázanýma za zády to nebylo nic snadného, ale nakonec se mi přece jen podařilo setřepat si z hlavy ten zapáchající starý pytel, který přese mě přehodil zlodějíček Ryk. Rozhlédl jsem se tmou kolem sebe a navzdory tomu, že nikde nebyl jediný zdroj světla a venku vládla noc, jsem si bez větších problémů mohl prohlédnout svou celu. To, čím jsem se stal, mělo zřejmě opravdu své výhody - schopnost vidět i ve tmě byla patrně jednou z nich. Ne, že by mi v tuhle chvíli byla k velkému užitku. Byl jsem v malé místnosti, kde nebylo zhola nic. Jen podlaha a holé stěny, v té, která byla proti dveřím, jsem pod stropem spatřil dlouhý otvor, široký tak sotva jako dlaň. Ve dveřích bylo malé zamřížované okénko, z druhé strany něčím zakryté.


Zamyslel jsem se nad svou situací. Byl jsem hladový, vyčerpaný až na pokraj sil, sotva jsem stál na nohou. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Sedl jsem si do jednoho rohu místnosti a opřel se o studenou, kamenou stěnu. Jedinné, co mi zbývalo, bylo počkat, až se moji věznitelé rozhodnou, co se mnou udělají. Nedělal jsem si velké iluze. S Poznamenanými, kteří se dostali do rukou spravedlnosti nebo církvi, v horším případě oběma najednou, to nikdy nedopadlo valně. Pravděpodobně mě čeká mučení, docela určitě pak upálení. V městečku, jako bylo tohle, bude veřejná exekuce jistě senzací a žádaným zpestřením všedního života. Někde uprostřed těchto neveselých myšlenek mě, navzdory studené a tvrdé podlaze, přemohla únava a spánek.

Připadalo mi, jako bych spal jen pár vteřin, když mě vyburcoval křik a hlasité bušení na dveře mé cely. "Vstávej mladej! Koukej vylézt z toho rohu a postav se, ať na tebe hezky vidíme!" Poznal jsem hlas strážného, který mě sem v noci zavřel. Průhled ve dveřích byl odkrytý. Pomalu jsem se vyškrábal na nohy. Spánek sice trochu zmírnil mojí únavu, ale tělo po včerejší námaze zuřivě protestovalo a žaludek se také hlásil o svá práva. Za dveřmi se ozvalo tiché zalapání po dechu. "Takže je to pravda," ozval se znechucený hlas jakéhosi hodnostáře. "Kdo jsi a jak jsi přišel k těm znamením?" Nemělo smysl něco skrývat. Řekl jsem mu o své vesnici a o nekromantovi. Jen konec příběhu jsem pozměnil, o své úmluvě se Smrtí jsem se mu zmiňovat nechtěl a o tom kam mám namířeno také ne. Namluvil jsem neznámému, že jsem se prostě jen snažil nekromantovi utéct. Vzhledem k tomu, že to zčásti byla pravda, znělo to celkem důvěryhodně. "Chci aby u těch dveří nepřetržitě hlídali dva muži. Nebude tam dlouho, takže by to pro městskou stráž neměl být problém," rozkázal strážnému a jeho hlas nepřipouštěl námitky. a
"Ano Mylorde," odvětil servilně strážný a chodbou zazněly jeho vzdalující se kroky.

Znovu jsem osaměl. Po chvíli se přede dveřmi zastavily dva páry kroků, ale dovnitř nikdo nenahlédl. Moje stráž se dostavila. Jsi důležitý, máš dokonce vlastní strážce, ušklíbl jsem se v duchu. V hlavě mi ležela slova onoho "Mylorda". Nebude tam dlouho. Buď mě odsud chtějí co nejrychleji odvézt nebo mě - a to bylo pravděpodobnější - ještě rychleji popravit. V žaludku mi kručelo, ale nedělal jsem si naděje, že by se mi snad někdo uráčil přinést jídlo. Proč se také obtěžovat s někým, koho za pár hodin chcete popravit? A za pár hodin skutečně přišli. Těžce vyzbrojená osmičlená eskorta mě vyvedla z cely a z vězení. Oslepilo mě sluneční světlo. Oni se mě bojí!, došlo mi, když jsem si uvědomil, kolik mužů mě hlídá. Teď bych se ale spíš měl bát já. Prošli se mnou několik úzkých uliček a přivedli mě do středu čtvercového náměstí. Kromě hranice s kůlem uprostřed a několika metrů v jejím okolí se všude tísnily davy lidí. Měl jsem náhle spoustu "obdivovatelů". Uvázali mě ke kůlu. Předstoupil přede mě vysoký, hubený muž se šedivými vlasy v černorudém hábitu soudce a začal číst obžalobu. "Občané! Do našeho města proniklo zlo! Vplížil se mezi nás jeden z poznamenaných! Ale my teď světské i božské spravedlnosti učiníme zadost! Zničíme jeho tělo ohněm a plameny snad očistí i jeho duši! Bude se zodpovídat Nejvyššímu!" Po těch slovech mu kdosi podal pochodeň. Obešel s ní celou hranici a podpálil otepi slámy na jejích okrajích. pak ji hodil nahoru ke mě. Přistála vedle kůlu, napravo ode mě.

Kupodivu jsem neměl strach. Vlastně jsem necítil vůbec nic, ani žár rychle se rozrůstajícího ohně. S prázdnoutou v mysli jsem hleděl do plamenů. Kdyby se tak chtěly obrátit proti těm čumilům okolo! A ohnivé jazyky to náhle opravdu udělaly. Nebyly dostatečně velké, aby dosáhly do davu, ale jasně jsem viděl, jak plameny po celém kruhu vyšlehly směrem k lidem. Ozvalo se několik poděšených výkřiků. Vzpomněl jsem si na to, jak se mi podařilo uniknout nekromantovi. Soustředil jsem se na pochodeň vedle sebe. Představil jsem si cestičku plamínků, která šplhá nahoru po kůlu a přehryzává provaz, který mě poutal. Po chvilce jsem ucítil, jak moje pouta povolují. Bylo načase. Plameny už rozhodně nebyly tak malé jako před chvilkou. Odskočil jsem od kůlu a rozkopl oheň směrem k divákům. V mysli se mi objevil obraz plamenů, které vyšlehly jako proud a lidé před nimi zběsile uskakují. A přede mnou se v moři lidí oravdu objevila široká mezera. Popadl jsem hořící pochodeň a proběhl zástupem. Když jsem vbíhal do nejbližsí uličky, vhodil jsem pochodeň na střechu nejbližšího domu a poručil plamenům, aby se rozšířily i na další střechy. To mé pronásledovatele na chvíli zadrží. Vojáci už tak měly zpoždění, uvázli v davu panikařících měšťanů. Pro tuhle chvíli jsem byl v bezpečí.

Probíhal jsem městem a náhle jsem se cítil, jako by ze mě něco kvapem vysávalo sílu. Požár za mnou stále rostl a spolu s jeho vzrůstající silo ta moje ubývala. "Dost!" A po tomhle výkřiku úbytek sil náhle přestal. Také plameny se přestaly šířit s tou nadpřirozenou rychlostí, kterou všechno stravovaly do té chvíle. Nejasně jsem si uvědomoval, že to kouzlo nebo co to vlastně bylo, jsem způsobil já sám. Jenže jsem ho přerušil pozdě. Byl jsem sice v okrajové čtvrti a téměř pryč z města, ale nohy už mě sotva nesly. Potácel jsem se od jednoho kraje cesty ke druhému, zakopl jsem a spadl do nějakého křoví. Po čtyřech jsem se jím prodíral, před očima jsem měl už jen rozmazané šmouhy. Jedna z nich byla modrá. Zamířil jsem k ní a vplazil jsem se rovnou do potoka. S vypětím sil jsem se vyškrábal do svahu na druhém břehu. Tam začínaly křoviny a podivná, vysoká tráva. Svalil jsem se do ní a zůstal ležet. Když jsem se po chvilce chtěl vydat na další cestu, moje tělo odmítlo poslušnost. Svět se zatočil a zčernal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama