Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Rozpolcenost básníkovy duše

21. října 2010 v 0:22 | Rimmer |  Poezie...
Cesta do hlubin duše básníkovy...

Zas probudil ses ráno ze spánku
a vedle sebe prázdnou postel máš,
totéž co v svitu červánků,
vidíš když usínáš.

Když usínáš, a chtěl bys vedle sebe
zas cítit hebký tělo,
jak už to jenom dlouho je,
co s tebou neleželo?

Kdy byla s tebou naposled,
dívka, cos miloval?
Kdy naposled 's jí před spaním,
prokřehlou zahříval?

A kdy tě hřálo vědomí,
že máš ji vedle sebe,
a věděls, že ji miluješ
a snad i ona tebe?

Kam propadly se iluze,
kdy ztratily se city,
a řekni, chlapče, proč se stal,
najednou z tebe cynik?

Víš básníku, já prožil si
svý vlastní těžký chvíle,
a od těch dob nějak nevěřím
ničemu, co je milé.

Hezký vzpomínky mlží mi
pár ošklivých zklamání,
tak proto možná pocit mám
že láska není k mání.

Že city jsou jen iluze,
co nějakej podraz skrývá,
co předstírá, že baví se
a přitom nudou zívá.

Hej básníku, a proč se ptáš?
Snad kázat bys mi chtěl?
Vždyť já jsem ty a ty jsi já,
rozumět bys mi měl.

Vždyť ty sám přece nejlíp víš,
co změnilo nám duši,
a dovedlo nás k názoru,
že cynismus nám sluší...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama