Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Červen 2009

Hospodská - část 2.

23. června 2009 v 16:37 | Rimmer |  Rimmer

Ze vzpomínek mě vyrušilo ťuknutí skla o stůl. Na lístku mi přibyla další čárka. "Díky…" Vrchní se šibalsky usměje."Od tý doby, co vynalezli peníze se neděkuje, mladej…" "Máte pravdu, od tý doby se utíká bez placení…" Vrátím mu jeho vtípek i s úrokama. Naoko se zamračí."Opovaž se!" "Vždyť víte, že bych to neudělal. Kde bych pak trávil ty odpoledne?" Zapálím si další cigaretu… Jo… Kde bych je trávil? Nejspíš v jiný hospodě… Ale tady jsem si zvyknul a líbí se mi tu, tak proč dělat problémy? Hospodou se nese melodie písničky Lucky Boy ze Samotářů. Jasně… Může to pouštět kdokoli… Ale cosi mi říká, že ji znovu pustil ten neznámý…


Hospodská - část 1.

23. června 2009 v 16:33 | Rimmer |  Rimmer
Tak tohle je pro mě osobní věc. Je to snad naprosto první povídka, kterou jsem kdy napsal. Našel jsem ji snad dva roky poté, co vznikla. Záměrně jsem jí sem hodil "v syrovém stavu", se všemi chybami, které mě, když jsem to znovu četl, doslova mlátily do očí.


Kapitola 9. - Žít a nechat zemřít / část 3.

18. června 2009 v 19:12 | Rimmer |  Krev bestie
Generál Poole ležel ve svém apartmánu a nechával se unášet opojnými představami o své vlastní budoucí moci. Bude nejmocnějším mužem na planetě, obávaný, snad nenáviděným, možná milovaným, ale stačilo obávaným. Nikdo nebude mít větší moc než on. Bude rozodovat o životě a smrti, o tom co se smí a co je zakázáno. Nastolí pevný, stabilní režim. Stabilitu mu zaručí síla a strach. Vždyť kdo by se odvážil postavit muži, kterým se stane? Který bude mít v rukou prostředky hrůznější, než je vodíková puma? Nikdo si nebude moci být jistý, kdy a kde nákaza zombie-virem propukne. Ale bylo načase skončit s planými sny a začít jednat.


Pocity...

15. června 2009 v 23:08 | Rimmer |  Rimmer
Co dodat...


Kapitola 9. - Žít a nechat zemřít / část 2.

14. června 2009 v 19:19 | Rimmer |  Krev bestie
Washington. Ottawa. Londýn. Brasilia. Berlín. Paříž. Moskva. Tel Aviv. Tokio. Canberra. Hongkong. Alžír. Dvanáct měst. Dvanáct států. Šest světadílů. Dvanáct lidí. Dvanáct virtuálních zasedacích síní,ve kerých se promítaly holografické obrazy dvanácti mužů a žen, členů nejvyššího vedení společnosti Alexa. Byla to krizová schůze nejvyšší důležitosti. Ačkoli z nich měl nejvyšší postavení, muž z Washingtonu musel teď čelit nepříjemným otázkám ostatních. "Proč jste svolal tuhle schůzku, Washingtone?" Nikdy se neoslovovali jmény, jejich jednání byla obvykle příliš choulostivá, než aby si mohli dovolit takový luxus. A moskevský rezident tento zvyk dodržel, když vyjadřoval otázku, která se zračila ve tvářích všech. Tázaný se rozhlédl po trojrozměrných tvářích ostatních. Nadechl se a přešel rovnou k věci.