Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Únor 2009

Kapitola 5. - Nevědomost je sladká... / část 3.

28. února 2009 v 12:18 | Rimmer |  Krev bestie
Paul zamířil přímo z hotelu ke stanici metra. Už dřív byl poučen, jak se chovat, když jde na diskrétní schůzku. Měl co nejvíce eliminovat nebezpečí, že ho někdo sleduje. Proto několikrát přestoupil, dokonce o několik stanic přejel. Vystoupil v jedné z chudších čtvrtí a našel malý secondhand. Koupil si dlouhý, obnošený plášť a oblékl si ho přes svůj drahý oblek. Věděl, že tam, kam má namířeno, nebylo příliš rozumné ukazovat své bohatství. Člověka tam dokázali zabít i pro pár stovek nebo třeba kvůli drahým hodinkám. Paul tiše zaklel. Hodinky! Jak na to mohl zapomenout? Sundal si z ruky drahé rolexky a schoval je do kapsy obleku. Kvůli těmhle hodinkám by se klidně mohlo stát, že mu nějaký dobrák usekne ruku. A to vůbec nebyla příjemná vyhlídka. Zastavil projíždějící taxík. Několikrát se nechal vysadit a vzal si jiný. Pokaždé, když nastupoval a vystupoval, sledoval, jestli v okolí není někdo, kdo by o něj měl nemístný zájem. Spokojeně konstatoval, že si nikoho nevšiml, i když to neznamenalo, že někdo takový není.


Dreams, sweet dreams...

25. února 2009 v 22:15 | Rimmer |  Rimmer
Taky máte někdy pocit, že byste potřebovali "vypustit"? Že je toho na vás moc a nezvládáte to? Že byste měli udělat něco zoufalého? Já jsem se namísto zoufalých činů uchýlil ke klávesnici a začal psát. A tohle vzniklo. Co je sen a co je skutečné? Co je fikce a co je realita? Kdo ví?

Kapitola 5. - Nevědomost je sladká... / část 2.

22. února 2009 v 20:38 | Rimmer |  Krev bestie

Cvakly dveře a na chodbě pomalu utichly vzdalující se Paulovy kroky. Příjemně unavená Samantha zamířila na pohodlné dvojlůžko v ložnici hotelového pokoje. Měla v plánu si chvíli odpočinout a rozmyslet si, čím se zabaví. Uvelebila se v měkkých polštářích. V uších jí zněla Paulova slova. "Miluju tě, Samantho." Kolikrát už je jen slyšela? A stále to bylo stejně příjemné a kouzelné. Kolik radosti ta slova přinášela, kolik vzpomínek... Paul byl jediný, kdo ta slova vyslovil upřímě. Vlatně ne, nebyl. Byl druhý, kdo je dokázal říct s takovým citem. První byl John. Ale to už je minulost... Vážně? Ozval se v ní náhle škodolibý vnitřní hlásek. Vážně je John pouhá minulost? Jistě, vždyť jsme se už kdovíkolik let neviděli. Ano, protože jsi o něj utekla a ani jsi neměla odvahu mu to říct nebo vysvětlit. Nemohla jsem! Cítila jsem, že musím pryč, ale nedokázala bych od něj odejít! Nedokázala bych mu takhle ublížit! Jemu? Nebo spíš sobě?! A nemyslíš, že jsi mu takhle ublížila mnohem víc? Utéct takhle bez vysvětlení a spálit za sebou všechny mosty? Vážně ti to připadá fér? Vždyť mě ani nehledal! Jistě, protože neměl ponětí, kde by měl začít! Nedala jsi mu jedinou šanci aby tě našel! A vůbec, co tenkrát na té večeři? Jak víš, že to nebyl on?



Kapitola 5. - Nevědomost je sladká... / část 1.

19. února 2009 v 10:16 | Rimmer |  Krev bestie
Byl slunný, horký letní den. Po rozpálené dálnici směrem do Lethall Fall uháněl sportovní cabriolet. Rádio vyhrávalo Highway To Hell, dálnice byla přízračně prázdná. Jako by z města ani do něj nikdo jiný nejel. Písnička skončila a z rádia se ozval veselý hlas moderátora: "Ahoj! Zdravím všechny posluchače v Lethall Fall a okolí! Máme nádherné letní počasí, a podle předpovědi vydrží ještě minimálně několik dnů. Dnes jsou silnice i ulice města téměř prázdné, ale pozor, v nejbližších dnes se to může změnit. Prázdniny začaly a i když teď jste ještě všichni doma, očekáváme brzký příchod epidemie cestovní horečky. Takže pozor, ať místo na dovolené neskončíte v nemocnici. A teď už další písnička, kterou pro vás připravil Jim Morrison a rádio LF." Jakoby pro výsměch létu Jim zvolil Last Christmas.


Teorie neexistence

13. února 2009 v 21:48 | Rimmer |  Rimmer

Tohle dílko je důkaz, že průmyslová škola nevychovává jen techniky a inženýry, ale i myslitele a filozofy. Mimo to ukazuje, že nejsme zas až takoví ignoranti a dokážeme věnovat pozornost i takovému předmětu, jako je občanská nauka, ve které se nám profesorka snaží všípit alespoň základní vědomosti o filozofii samotné. To že si z výkladu bereme jen to, co se nám hodí a co nás zajímá a zbytek hodiny prokecáme, už je jiná věc. Koneckonců, vžili jsme se do rolí filozofů tak, že jsme stvořili vlastní teorii, teorii neexistence. Nejsme si jistí, jestli jsme první, kdo takhle uvažoval, každopádně to není okopírované, ale naprosto originální.



Kapitola 4. - A přišla smrt... / část 4.

13. února 2009 v 20:20 | Rimmer |  Krev bestie

Skupina vědců-upírů fascinovaně sledovala dění na obrazovce. Alexa jim poskytovala přímý přenos hrozných událostí. Od chvíle, kdy byl Jarod Smite nakažen virem, měli možnost pozorovat vše, co se událo. Každý jeho pohyb a pak i to, jak se nákaza rozšířila. "Ten virus je dokonalá zbraň," pronesl ohromený generál Poole. "Nejenže zneškodní protivníka, ale ještě ho přemění v našeho vlastního bojovníka. To je prostě dokonalé. Nemůžu se dočkat až se dostane ven. Touhle rychlostí bude celé město do dvou nebo tří dnů od chvíle vypuštění mimo. Zbývá jediná věc. Vypustit virus tak, abychom stále ještě zůstali mimo podezření, přece jen, naše malá jednotka by ještě mohla být zásahový oddílem snadno zlikvidována." Tázavě pohlédl směrem k doktorce Carrionové. Ta ho nezklamala. "Žádný strach, generále. Nařídila jsem Alexe, aby vyslala krátký nouzový signál a pak přestala reagovat. Hlavní velení společnosti pak určitě pošle někoho, aby se spojil s naší ostrahou a ta pronikne dovnitř. Je nemožné, aby to všichni přežili bez pokousání. Ale pro zvýšení pravděpodobnosti Alexa po průniku vypne světla. Bude to vypadat jako výpadek proudu. No a naše milá ostraha v té tmě narazí na naše miláčky. A vzhledem k tomu, že si určitě neodříznou ústupovou cestu, dostanou se tak ven i oni. Jakmile se dostanou do vyšších pater, máme vyhráno.
Potřebujeme pouze, aby naše ostraha přišla po únikovém schodišti, což se zcela logicky stane, jelikož vedení společnosti si nebude přát rozruch. A tahle diskrétnost je bude stát celý komplex. My se mezitím ukryjeme v luxusních apartmánech v protiatomovém krytu, které Alexa, v případě potřeby, prohlásí za zamořené, takže se do nich nikdo neodváží. Prostý a jednoduchý plán, u kterého už téměř nemusíme hnout prstem."



Kapitola 4. - A přišla smrt... / část 3.

11. února 2009 v 20:23 | Rimmer |  Krev bestie
Šest mužů v kanceláři vypadalo, jako by je přemohl spánek. V tak vypjaté situaci, jako byla tato, to však bylo krajně nepravděpodobné. Občas se některý z nich probral v dávivém záchvatu kašle, hned nato však znovu upadl do bezvědomí. Nikdo z nich si plně neuvědomil, co se to s nimi děje. Bílé košile většiny z nich byly pokryté drobnými rudými tečkami. Lhůta dvou hodin již téměř uběhla. V ostatních kancelářích seděli vystrašení lidé, sžíraní nejistotou a pochybnostmi. Co se to stalo? Co za zrůdy napadlo tu dívku? A jak to, že vstala z mrtvých, po takové ztrátě krve? Téměř všem z pomyšlení na tvory, uzavřené v místnosti, jim naskakovala husí kůže. Kdo nebo co mohl stvořit takové stvůry? Boží trest, říkali si někteří. Jiní se báli nehody v oddělení biologického výzkumu. Ale nejhorší ze všeho byla právě ta nejistota. Neměli ponětí, odkud mohou čekat nebezpečí. Co když se nějaký virus šířil vzduchem a oni ho už teď vdechovali? Z toho pomyšlení jim bylo nevolno. Kdyby věděli, že jedinná akceschopná skupina mezi nimi je nakažena, nejspíš by ztratili rozum. Ale zatím to nevěděl nikdo. To se ale mělo brzo změnit.


Kapitola 4. - A přišla smrt... / část 2.

9. února 2009 v 21:37 | Rimmer |  Krev bestie
Na zemi pomalu zasychala kaluž černé krve. Tragédie, která se zde odehrála, neměla jediného svědka. V celém komplexu neměl nikdo ponětí, že právě tady krutým způsobem zahynuli v obrovských bolestech dva muži. Scénu připomínaly jen krvavé skvrny na podlaze a na zdech, převrácený nábytek, rozházené papíry nasáklé krví a kusy masa a vnitřností, povalující se na zemi. Podle zákonů logiky by zde měla být těla obětí. Nebyla. Z otevřených, krví zašpiněných dveří pitevny vedla změť krvavých stop. Celá scéna vypadala jako z béčkového hororu, jen s tím rozdílem, že tohle všechno bylo skutečné. Místnost naplnil pach rozkladu a i když klimatizace běžela na plný výkon, nedokázala odvětrat ten odporný puch. Krvavé otisky bot a bosých nohou vedly do lékařské ordinace. Tam pokrývaly téměř celou podlahu, jako by podivní chodci tápali zmateně po celé místnosti. Nakonec mizely ve dveřích do vedlejší místnosti, jakísi kanceláře pomocného personálu doktora.


Kapitola 4. - A přišla smrt... / část 1.

8. února 2009 v 20:40 | Rimmer |  Krev bestie
Doktor si otevřel spodní zásuvku svého stolu a vytáhl láhev skotské. Nalil si řádného panáka a chvíli pozoroval nahnědlou tekutinu. Pak do sebe celou sklenku naráz obrátil. Zalilo ho příjemné teplo, jeho starosti však nezmizely. Musel si promyslet co dál. Téměř uprostřed chodby zemřel člověk a to nepříliš obvyklým způsobem. Rozhodně se nedalo říct, že by jeho odchod ze světa byl normální. Nenapadala ho jediná nemoc, kterou by se Smite mohl nakazit. Měl přece jen obyčejnou chřipku! A ta nevyvolává zvracení krve. Musel zjistit co se stalo. Bál se úniku nějakého viru z laboratoře. To mohlo mít katastrofické následky. Musel to prozkoumat. "Alexo? Máš něco?" Alexa odpověděla přesně podle instrukcí, které dostala od Carrionové: "Neznámý druh viru, doktore. Asi by bylo lepší, kdybyste se na něj podíval sám. Je velice agresivní." Přesně tohohle jsem se bál, uvědomil si doktor. Ještě zavolal jednoho ze zřízenců, aby Smitea připravil na pitvu. Pak se odebral do vedlejší místnosti, ve které byla sterilní laboratoř. Do uší si nasadil sluchátka přehrávače a začal pracovat. Většině jeho starších kolegů by se to nelíbilo, ale jemu hudba pomáhala soustředit se.


Kapitola 3. - Smlouva se smrtí / část 4.

1. února 2009 v 20:02 | Rimmer |  Krev bestie

Jarod Smite se probudil ve své posteli. Bylo mu téměř na zvracení. Ta chřipka mi tentokrát dává dost zabrat, pomyslel si. Neměl tušení, že ani ne před deseti minutami byl nakažen strašlivým virem. Měl pocit, že mu bolestí praskne hlava. Chtěl vstát a alespoň se osvěžit chladnou vodou z umyvadla. Sotva se však zvedl na nohy, musel se znovu posadit. Celý svět se mu zatočil před očima. Zdálo se mu, že se nemůže nadechnout. Jako by mu měly prasknout plíce. Znovu vstal, a i přes to, že se ho zmocňovala strašlivá slabost, se dopotácel pokojem k umyvadlu. Opřel se o něj a zhluboka se nadechl. Těch pár metrů ho vyčerpalo jako maratonský běh. Nohy se mu třásly, div že se na nich vůbec udržel. Zvedl se mu žaludek. Začal zvracet, dávivě a bolestivě. Konečně to přestalo. Cítil se ještě slabší než předtím. Do nosu ho uhodil odporný pach vlastních zvratků. Okamžitě pustil vodu, omyl umyvadlo a opláchl si obličej. Studená voda ho zchladila. Pohlédl do zrcadla a na okamžik ztuhl hrůzou. Tohle přece nemůžu být já! Jeho tvář byla popelavá a měl ztrhané rysy. Pod očima se mu objevily ohromné černé kruhy. Pocítil silnou únavu, a ztěžka se dobelhal zpět k posteli. Padl na ni a okamžitě znovu usnul.