Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Kapitola 2. - Myslím, tedy jsem... / část 3.

4. ledna 2009 v 23:01 | Rimmer |  Krev bestie
Ano. Dostihla by ho. A všechno by skončilo. Jeho život, vzpomínky, všechno. Nebylo by to nakonec jednodušší? Nechat kmotřičku Smrt, aby si konečně vzala co jí patří? Vypadalo to jednoduše. Pohlédl na prádný Deagle. Vzal si plný zásobník a zasunul ho do zbraně. Nátáhl ji. Náboj se s ostrým cvaknutím posunul do hlavně. Zaujatě se zadíval do ústí pistole. Prohlížel si drobné vroubkování vývrtu hlavně. Palcem odjistil. Cvak. Přiložil hlaveň ke spánku. Nadechl se. Zavřel oči. Jeho prst začal jemně tlačit na spoušť. Je to tak snadné... Tak snadné... Všechno skončí... Všechno bude pryč... Nebudou vzpomínky, nebudou emoce, nebude nic. Spoušť se přiblížila ke kritické hranici. Ne! Vydechl a zbraň uložil zpět do pouzdra. Tohle by kmotra měla příliš snadné. Znovu ho málem přelstila. Byl si téměř jistý, že stojí někde poblíž, s kosou na rameni a třese se vzteky. Není divu. Znovu byla tak blízko. Jako už tolikrát. A tentokrát zřejmě blíž, než kdy předtím. V duchu se usmál. Ne, mě jen tak nedostaneš, holka. Boj s tebou je to jediné, co mě na tomhle světě drží. Náš věčný závod. Jsme tu jen ty a já. A já nehodlám prohrát už teď. Jednou to stejně přijde, ale to potěšení dostaneš co nejdýl, o to se postarám. Už ses mě snažila dostat tolikrát, že to nemůže být tak těžké.



Třeba tenkrát v džungli. Zůstal sám, oddělený od jednotky. Jeho muži byli buď v zajetí, nebo mrtví. Byl odkázaný sám na sebe, bez spojení s velením. Veškerá odpovědnost ležela na něm. A on se rozhodl. Tábor nepřítele nemohl být daleko. Pokud někdo z jednotky přežil, budou ho držet právě tam. Musí ho najít a vytáhnout svoje chlapy z těchhle sraček. Nikdo jiný jim šanci dát nemohl. Musel se vrátit na místo posledního střetnutí a sledovat stopy nepřítele. Ano, to bylo nejlepší řešení. Tiše se prodíral pralesem, všechny smysly maximálně napjaté. Při sebemenším podezřelém podnětu byl připravený zaútočit - a zabít. Konečně dorazil na osudné místo. Zde byl napaden zbytek jednotky. Byla to průhledná past, tak průhledná, že ji přehlídli. Polovina jeho mužů tady zahynula. On sám vyvázl jen o vlásek s několika škrábanci. S potlačovaným vztekem zkoumal krvavé fleky a hromádky prázdných nábojnic. Až konečně našel, co hledal. Stopy vedoucí zpět do džungle. Skupina lidí, minimálně dva z nich byli zřejmě taženi. Bingo!

Tiše se plížil džunglí a sledoval zřetelně viditelnou stopu. Byl si jistý, že nemůže vést daleko, nanejvýš pár kilometrů. Den pokročil a v lese začínalo být stále větší šero. Náhle ve vlhkém vzduchu ucítil cosi, co tam být nemělo. Kouř. Ano, měl je téměř nadosah. Po chvíli zahlédl konec lesního porostu a na mýtině za ním světlo. Ještě zvýšil svou ostražitost, musel počítat s hlídkami. Plazil se po zemi a dával pozor, aby nezpůsobil sebemenší hluk. Náhle zaslech křupnutí větvičky. Ztuhl. A znovu. Křup! Několik metrů před sebou spatřil strážného. Byl zády k němu, zrovna se zastavil a znuděně pozoroval okolí. John tiše zkrátil vzdálenost mezi nimi. Pak se prudce vymrštil, dopadl na překvapeného strážného a zakryl mu rukou ústa. Nůž zarazil s přesností počítače přímo do srdce. V příští vteřině byl nešťastný strážný mrtev, aniž by vydal hlásku. Pravděpodobně si ani nestihl všimnout, že zemřel. Jeho mrtvolu Black odtáhl do blízkého křoví a zaházel listím a větvemi. Rozhodl se prozkoumat situaci v táboře.

Jako nejlepší volba se jevily stromy na okraji mýtiny. Z korunyjednoho z nich mohl mít dokonalý přehled. Musel využít posledních slunečních paprsků a prohlédnout si tábor. Až se setmí, zaútočí. Rychle se vyšplhal do větví jednoho z veikánů. Přiložil k očím dalekohled, jeho čočky byly matné, aby ho nemohl prozradit záblesk odraženého světla. Nepřátel v táboře kolem ohně bylo deset. Počítal ještě tak se dvěma či třemi dalšími strážnými. Náhle spatřil své muže. Rysy mu ztuhly vztekem. Všichni vypadali strašně, byli celí pomlácení a odraní. Jejich věznitelé se s nimi očividně nemazlili.Nejhorší ale byl způsob, jakým je uvěznili. Všichni byli zavření v bambusových klecích, Tak malých že v nich nemohli vzpřímeně stát a tak úzkých a krátkých, že nemohli ani ležet či sedět. Všichni museli být v podivném polostoji, už jen to jim muselo způsobovat mučivou bolest. Náhle ucítil, jak se mu cosi otřelo o ruku. Ucítil dotek hladkých, studených šupin. Bez jediného pohnutí svalu stočil svůj pohled dolů. Věděl, jaký druh živočicha spatří. Po jeho ruce se plynule plazil had. Když však rozeznal, s jakým hadem má co dělat, ochromil ho strach. Zelená mamba. Stačilo jediné uštknutí a byl by konec. Hadí hlava se na okamžik odsunula z jeho ruky na blízkou větev. Prudce švihl rukou a přibodl ji ke stromu. Hadí tělo se mu křečovitě omotalo kolem ruky. Z otevřených čelistí vytryskly kapky jedu a skrápěly větev. Poslední gesto hadího vzdoru. Odmotal si z ruky mrtvé tělo a nechal ho sklouznout dolů.

V hlavě se mu zrodil plán, jak osvobodit své lidi. Nejdřív ale musel najít a zneškodnit zbývající stráže. Podařilo se mu to stejně rychle a tiše, jako když se zbavil toho prvního. Během chvíle bylo okolí šisté. Zbývalo jen zabít muže v táboře. U jednoho ze strážných našel ruční granáty. Připlížil se ke klecím, hlídal je jeden muž, zbytek seděl okolo ohně. Opatrně odjistil jeden granát. Hodil ho daleko na druhý konec mýtiny, co nejdál od klecí. Po několika vteřinách se ozval hlasitý výbuch a vyšlehly plameny. Muži kolem ohně ve zmatku vyskočili ze svých míst. Nikdo z nich si nevšiml druhého granátu, který dopadl do ohniště. Nikdo z nich výbuch nepřežil. První exploze upoutala i pozornost strážného u klecí. Že něco není v pořádku si uvědomil, až když mu mezi žebry trčel nůž. Johny tenkrát dostal do bezpečí všechny zajatce. Jeden každý z nich mu dlouho děkoval, ale Johny je se smíchem odmítal. "Vždyť vy byste udělali to samé," smál se. Ale věděl, že lže a věděli to i oni. Nikdo z nich by se něčeho takového neodvážil, a kdyby ano, zřejmě by skončil mrtvý.

Ano, při téhle akci měl několikrát namále. Obzvlášť nerad vzpomínal na tu mambu. Tam opravdu málem zemřel. Snad nic ho do té doby nevyděsilo víc. Hvízdající kulky, explodující šrapnely, hluk tankových pásů, svistot min - to vše nebylo ničím, ve srovnání s tichým a nenápadným hadem. Chvíle hrůzy, jež na tom stromě prožil, si bude pamatovat navždy. Tenkrát byla smrt opravdu blízko. Ovšem dnes... Dnes to bylo něco úplně jiného. Málem zemřel vlastní rukou. Pod vlivem vzpomínek skoro dobrovolně prohrál. Další důvod, proč na všechno zapomenout. Musel Samanthu vymazat ze svého života. Z minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Jenže v tom byl problém, nikdo mu nemohl jen tak vyměnit nebo vymazast paměť. Nebyla šance aby se to stalo. Mohl se pouze ovládnouta a přestat na ni myslet. Jenže to byla věc, která mu dělala větší problémy než cokoli jiného. Vždycky se našla slabá chvilka, kdy se mu nepodařilo udržet mysl na uzdě. Tak jako dnes. V den, kdy málem dovolil Smrti zvítězit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 barush barush | Web | 5. ledna 2009 v 20:18 | Reagovat

tyjo, řekni mi jak to děláš, že to dokážeš napsat takhle.. :D fakt se do toho vždycky začtu, nejrači bych to už držela v ruce jako knížku, obracela stránky a hltala to :D

2 Rimmer Rimmer | Web | 5. ledna 2009 v 20:39 | Reagovat

Nevim... Musim na to mit naladu... Kdyz me to chytne tak to pak jde samo... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama