Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Leden 2009

Říše snů

23. ledna 2009 v 17:38 | Rimmer |  Poezie...
Básničky se dají psát o čemkoli... Tahle je o tom, co se mi dnešní noc zdálo...


Kapitola 3. - Smlouva se smrtí / část 3.

15. ledna 2009 v 14:13 | Rimmer |  Krev bestie

Když znovu otevřel oži, přivítal ho zářivý úsměv Carrionové. "Vítejte zpět, generále. Teď jste jedním z nás. Jak se cítíte?"Poole zamrkal proti světlu a uvědomil si palčivou žízeň. Sucho v krku mu téměř nedovolovalo promluvit. "Žíz..žízeň...potře...ji pít," zasípal chraplavě. Doktorka mu s úsměvem podala sklenici vody. Voják ji do sebe bleskurychle obrátil. Zahnala sucho v krku, strašlivá žízeň ho však neopustila. "Potřebuji pít! Mám strašlivou žízeň,"promluvil, tentokrát už normálním hlasem. Carrionová mu se škodolibým úsměvem podala lahev minerální vody. Obrátil ji dnem vzhůru a nepřestal pít, dokud nebyla prázdná. "Nezkusíte raději tohle? Nápoj králů...," řekla napůl žertem, když mu podávala plastikový obal s krví. Generál ho chtivě roztrhl a pil plnými doušky. Krev mu plnila ústa a stékala kolem nich na nahou hruď. Carrionová ho pozorovala a pocítila vzrušení. Krev ji přitahovala jako magnet. A koneckoců i generál, to si musela přiznat. Nebyl zas tak starý a zjevně se udržoval v dobré kondici... Mohla by se dobře pobavit... Ale na to nebyl čas. Musela pracovat, na zábavu bude potom spousta volných chvil. Voják, stejně jako předtím ona, vypil několik balíčků. Když se nasytil, mlsně si olízl rty. "Nádhera... To bylo nepopsatelné... Cítím se tak... Neporazitelně. Silněji, lépe, prostě skvěle," prohlásil nadšeně. "Výborně, v tom případě se musíme rozloučit. Dám vám vědět, až bude příští schůze. Tam už si budeme rovni. Zatím nashledanou, generále," rozloučila se Carrionová a otočila se k jakýmsi výpočtům na stole. "Jistě. Nashledanou, doktorko." Opustil místnost.



Retro: Sexbot

14. ledna 2009 v 23:46 | Rimmer |  Sexbot
Poslední dobou se mi občas stane, že z nudy a nicnedělání čtu svoje vlastní povídky. Začetl jsem se do Sexbota a vzhledem k tomu, že asi málokdo prošťourává archiv, rozhodl jsem se pro jakýsi upomínkový článek. Je to totiž absolutně první moje napsaná a zveřejněná povídka, tehdy ještě na andreica.blog.cz, čímž Andreice znovu děkuju za to, že mě ke psaní dovedla. Když jsem to po sobě četl, objevil jsem spoustu chyb. Ty dělám dodnes, ale doufám že už v menší míře. Přesto jsem se nakonec rozhodnul, že je neopravím. Snad z úcty k prvnímu pokusu a ke spoustě vzpomínek, které se k němu vážou. Nejsou to sice zrovna ty nejšťastnější, ale i tak.

S přáním pěkného čtení

Rimmer


Kapitola 3. - Smlouva se smrtí / část 2.

13. ledna 2009 v 18:17 | Rimmer |  Krev bestie
Skupinou překvapených vědců to zašumělo. Někteří dokonce bezděky couvli a v jejich očíc se objevil strach. Jediný generál Poole se dokázal plně ovládnout a zachovat si chladnou hlavu. Koneckonců, byl to i voják, na překvapivé situace měl výcvik. "Úžasné. Jaké to je? Jak se cítíte? " Z jeho hlasu čišelo nadšení a opravdový zájem. "Je mi skvěle. Dokonce lépe, než kdy předtím. Cítím se silnější, neporazitelná, generále," odpověděla upírka. "Neporazitelná?" V generálových očích se zablesklo. "¨Doktorko, prošla jste, jako my všichni, základním kurzem sebeobrany. Dovolíte starému vojákovi vyzkoušet vaše reflexy?" Carrionová se sebevědomě zadívala na vojáka-vědce. "Ale samozřejmě, generále. Jen směle do toho." Každý zaměstnanec společnosti Alexa musel projít bezpečnostním kurzem. Stávalo se totiž, že se našli lidé, kteří si svou zlost vůči společnosti chtěli vybít na řadových zaměstnancích a Alexa Corporation nerada hledala za své lidi zbytečně náhradu. Generál tedy chvilku váhal a pak zaútočil. Carrionová všechny jeho útoky bez problémů vykryla, dokonce se zdálo, že by si mezitím ještě stihla i vypít kafe. Náhle, jako by ji to přestalo bavit, vymrštila ruku v protiúderu. Prudký úder zasáhl vojáka do hrudníku. Poole odletěl o několik metrů dozadu a tvrdě přistál na podlaze. "Úžas... Úžasné... To... To je... neuvěřitelné, " vyrážel ze sebe s napolo vyraženým dechem.


Pro zasmání...

12. ledna 2009 v 0:06 | Rimmer |  Rimmer
Asi si budu muset založit novou rubriku, na kopie našich debat z ICQ. Vzhledem k celosvětové globální krizi a nevyřešeným problémům s muslimsko - židovskou radikální umírněnou teroristickou skupinou soudím, že nám už vážně hráblo. Motto: "Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí..."


Kapitola 3. - Smlouva se smrtí / část 1.

11. ledna 2009 v 13:20 | Rimmer |  Krev bestie

V malé konferenční místnosti se shromáždilo několik vedoucích pracovníků různých laboratoří. Všichni přišli na pozvání doktorky Carrionové, udiveni jejím požadavkem, aby se nikomu nezmínili, kam opravdu mají namířeno. Byli tu již všichni, jen původce setkání, doktorka Carrionová ještě chyběla. Už několik minut mezi sebou vědci debatovali, co by jim asi tak mohla chtít. Co bylo tak důležité, že to měli zachovat v tajnosti? Na utajené projekty byli zvyklý, během svého působení v Alexa Corporation už každý z nich na nějakém pracoval, ale tolik vedoucích různých odvětví? To muselo být něco skutečně velkého a důležitého. Nikdo z nich nevěděl nic bližšího, jediné vodítko, které měli, byl fakt, že Carrionová pracovala ve výzkumu biologie a genetiky. Ale to mohlo znamenat téměř cokoli.



Můj čas

10. ledna 2009 v 2:45 | Rimmer |  Rimmer

Podivná touha

9. ledna 2009 v 16:59 | Rimmer |  Poezie...
Tak jsem se do tý poezie poslední dobou nějak ponořil, možná víc, než je mi milý.


Ať žijí verše

6. ledna 2009 v 18:38 | Rimmer |  Rimmer
Nikdy bych nevěřil, že se dá na ICQ zažít tolik srandy... Schválně to někdy zkuste, psát si s někým ve verších... Zní to sice jako naprostá zhovadilost, ale vážně to pobaví... Tohle je výsledek několika mých debat se spolužákama:


Kapitola 2. - Myslím, tedy jsem... / část 3.

4. ledna 2009 v 23:01 | Rimmer |  Krev bestie
Ano. Dostihla by ho. A všechno by skončilo. Jeho život, vzpomínky, všechno. Nebylo by to nakonec jednodušší? Nechat kmotřičku Smrt, aby si konečně vzala co jí patří? Vypadalo to jednoduše. Pohlédl na prádný Deagle. Vzal si plný zásobník a zasunul ho do zbraně. Nátáhl ji. Náboj se s ostrým cvaknutím posunul do hlavně. Zaujatě se zadíval do ústí pistole. Prohlížel si drobné vroubkování vývrtu hlavně. Palcem odjistil. Cvak. Přiložil hlaveň ke spánku. Nadechl se. Zavřel oči. Jeho prst začal jemně tlačit na spoušť. Je to tak snadné... Tak snadné... Všechno skončí... Všechno bude pryč... Nebudou vzpomínky, nebudou emoce, nebude nic. Spoušť se přiblížila ke kritické hranici. Ne! Vydechl a zbraň uložil zpět do pouzdra. Tohle by kmotra měla příliš snadné. Znovu ho málem přelstila. Byl si téměř jistý, že stojí někde poblíž, s kosou na rameni a třese se vzteky. Není divu. Znovu byla tak blízko. Jako už tolikrát. A tentokrát zřejmě blíž, než kdy předtím. V duchu se usmál. Ne, mě jen tak nedostaneš, holka. Boj s tebou je to jediné, co mě na tomhle světě drží. Náš věčný závod. Jsme tu jen ty a já. A já nehodlám prohrát už teď. Jednou to stejně přijde, ale to potěšení dostaneš co nejdýl, o to se postarám. Už ses mě snažila dostat tolikrát, že to nemůže být tak těžké.