Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Kapitola 2. - Myslím, tedy jsem... / část 2.

29. prosince 2008 v 19:17 | Rimmer |  Krev bestie
Odložil pumpovací brokovnici a uchopil SPAS. Tahle zbraň ho fascinovala. Poloautomatická brokovnice. Nemusel nabijet po kadém výstřelu. Jediná nevýhoda byla, že na jeden zásobník bylo jen osm nábojů. Další terče se roztříštily pod jeho zběsilou palbou. Když pochopil, že Samanthu ztratil úplně, nechtěl už zjišťovat proč. Věděl jen, že musí pryč. Musel skoncovat se vším, co by mu ji připomínalo. A tak se dal nalejt. Stal se z něj mariňák, jeden z nejlepších. Ale to mu nestačilo. Našel si nový cíl a tvrdě za ním šel. Prodělal náročný výcvik SEALu a Zelených baretů. O zbraních věděl vše. Dokázal zabít čímkoli, od holých rukou po bojovou helikoptéru. Dokázal přežít v divočině, v podmínkách, které by jiný člověk nevydržel. Všechno to napětí ho připravovalo o možnost vzpomínat. Nebyl čas, nemohl si to prostě dovolit. A pokud ho jeho vzpomínky dostihly, šel dobrovolně do ještě náročnějších akcí než dřív. Smrt se mu stala téměř životní družkou. Dýchala mu na paty pořád a všude. Unikal jí, ale stále tajně doufal, že ho dostihne. Smrt... Vzpoměl si, jaké to bylo když ji viděl poprvé.



Jeho jednotka byla poslána na průzkum do nestabilní oblasti. Pro něj i pro většinu ostatních to byla první skutečná akce. Jeden z jeho nových druhů šel před ním. Náhle se s trhnutím zastavil a padl k zemi. Chyběla mu polovina hlavy. Teprve pak k němu dolehl zvuk výstřelu. Okamžitš reflexivně zalehl. Za jeho zády se ozvala palba, střílelo několik starých mazáků, kteří s nimi šli. Z jednoho ze stomů v lese, kterým šli se zřitilo tělo. Ani jeden z bažantů se nezmohl na nic. Včetně něj. Ostatní jen křičeli hrůzou. On ne. Přímo před jeho očima ležel mrtvý kamarád. Díval se na zbytky kostí a mozku, na to, co zbylo z jeho hlavy. Zvedl se mu žaludek Začal zvracet. Jeden z mazáků, černý seržent, ho poklepal po zádech. "Klid mladej. Timhle jsme si prošli všichni. I já. Zvykneš si. Tohle je válka, lidi umírají." ta slova ho tenkrát šokovala. Ale postupem času zjistil, že ten seržant měl pravdu. I on sám podobná slova později několikrát řekl bažantům. Tenkrát poprvé, je však chápat nechtěl. Vstal a jako v opilosti došel k mrtvému střelci. Byl to ještě kluk, starý tak možná jako on sám. V rukou stále ještě svíral starou ostřelovací pušku. Tehdy začal chápat základní pravidlo boje. Zabij nebo budeš zabit. Ještě ten den se vyznamenal. Několik hodin po smrti svého druha ahlédl v křoví před sebou podivný záblesk. Instinktivně zvedl zbraň a vystřelil. Ozval se výkřik a jednotky se zmocnila panika. V křoví ležel muž s granátem v ruce. Černý seržant suše polkl. "Výborně, mladej. Nebejt tebe, tak by ten parchant vyhodil půlku z nás do vzduchu. Byls dobrej. Pokračuj takhle a máš velkou nadšji, že přežiješ." Pravidlo boje číslo dva. Nejdřív střílej, až pak se ptej.

To všechno se mu míhalo hlavou, zatímco likvidoval jeden cvičný terč za druhým. Ano, za svou kariéru zachránil hodně idí. A snad ještě víc jich zabil. Zabij nebo budeš zabit. Bylo to buď on nebo oni. A skončili oni. Nedopřál si žádný odpočinek. Šel z akce do akce, dařilo se mu splnit mise, které všichni ostatní považovali za sebevraždu. Viděl mrtvé, spousty mrtvých. Vojáky s ustřelenou hlavou, kusy těl těch, kteřé roztrhal granát či mina, uškrcené, probodnuté, zastřelené, spálené vojáky či nepřátele. Ani on nevyvázl vždy lehce. Jizvy na jeho těle hovořil jasnou řečí. Další zvrat nastal, když si ho po jedné nebezpečné akci zavolal jeho velící důstojník. "Někdo by vás rád poznal, Blacku," řekl mu tehdy. V jeho kanceláři na Johna čekal člověk v tmavém obleku. Byl od tajné služby. Představil se jako Smith a nabídl Johnovi nové místo. Měl se stát agentem. John tenkrát přijal. Byla to nová výzva. Prošel novým výcvikem. Z jedné džungle se dostal do druhé, do světa, kde nikdy nebylo jisté kdo je přítel a kdo nepřítel. Ve světě tajných operací bylo napětí a strach všudypřítomné. Bylo to horší než cokoli, čím dosud prošel. A stále mu to pomáhalo zapomenout. Stejně jako v armádě, i zde exceloval. Jeho motivace byla: Zapomenout. A to z něj dělalo lepšího vojáka i agenta, než ostatní. Vzpoměl si, jak jednou málem přišel o život při "bezpečném" setkání s informátorem. Setkal se s ním v temné uličce mezi domy. Dostal informaci a zaplatil za ni. Pak se informátor otočil a odcházel. John následoval jeho příkladu a vydal se na druhou stranu. Varovalo ho tiché kovové cvaknutí. Bez rozmýšlení se vrhl stranou a ještě v letu vytáhl pistoli. Ozvalo se tiché zakašlání a místem, kde ještě před chvílí byl, proletělo několik kulek. Stejně jako proradný informátor, i John měl zbraň s tlumičem. Rychle a nemilosrdně ukončila život zrádce. Nechal ho ležet v té temné uličce jako morbidní vzka pro ty, kteří mu šli po krku. Ano, tenkrát unikl jen o vlásek. Někdy litoval, že nezůstal v té uličce s proděravělým tělem on. Zbavilo by ho všech problémů a hlavně chvil, jako byla tahle. Chvil, kdy nemohl uniknout vzpomínkám.

Jako agent musel pravidelně procházet testy. Jak fyzickými, tak psychickými. A po jednom z psxchotesů mu doktor prostě oznámil, že v terénu končí. Přý představuje příliš velké riziko. Znovu ztratil smysl života. Nabídli mu práci v kanceláři, prý by z něj s jeho zkušenostmi byl skvělý analitik. Odmítl. Nesnesl by být zavřený v kanclu. On byl zvyklý na práci v terénu. A pak se odnikud objevil ten chlap z Alexy. Nabídl mu práci ve speciálním týmu Alexa Corporation. "Vláda vás hodila přes palubu, Johne. Označili vás za psychicky labilního, ale my věříme, že takový nejste. Nemůžeme vám plně nahradit práci v terénu, ale aspoň částečně ano," řekl mu tenkrát. Nabídl mu plat, o jakém se mu nikdy ani nesnilo. Black musel projít náročnými vstupními testy, ale vzhledem k jeho minulosti to nebyl problém. Zvládl je levou zadní. A tak se stal zaměstnancem nejvlivnější společnosti na světě. Začal pracovat pro Alexa Corp.

Částečně si připadal jako když pracoval pro tajnou službu. Téměř vše, co jeho tým dělal, bylo přísně tajné. Ani oni sami čqsto nevěděli, proč a co vlastně dělají. Ale platili je za to a platili velice dobře. Ale nedalo se říct, že by všechny úkoly byly Johnovi zrovna po chuti. Například ten dnešní. Stále mu vrtalo hlavou to, co se stalo. Kdo byli ti dva muži a proč museli zemřít? Co bylo tak důležité, že to stálo za jejich smrt? Pocítil nepříjemné mrazení v zádech. Věděl, že se na detaily ptát nesmí. Za to mu hrozil okamžitý vyhazov. Ale instinkt mu říkal ještě něco jiného. Kdyby se začal ptát nebo se dokonce něco dozvěděl, nečekal by ho jen konec dobře placené práce. Měl nepříjemný pocit, že by rychle a nenápadně následoval ty dva, kteří dnes zemřeli a zmizel by ze světa. Koneckonců, neměl nikoho, kdo by se o jeho zmizení zajímal. Byl postradatelný. Kdyby se začal ptát, čekala by ho jeho věrná družka. Konečně by ho dostihla, vyhrála by. Vítězství by slavila sama Smrt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama