Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Bez Svědomí - Úvod

1. září 2008 v 14:30 | Rimmer |  Bez Svědomí
Tak je to tu... Rozhodl jsem se rozjet trochu větší projekt, tak uvidíme, jak mi to půjde. O čem to je poznáte sami, takže tady máte něco na "ochutnání". Doufám, že si dobře počtete. Pokračování budou přibývat nepravidelně, přece jen mě čeká maturita. Ale budu se snažit psát co nejvíc.
Rimmer

Chladné, sychravé ráno plné mlhy. Není vidět dál, než na dva metry. Zvlášť tady, uprostřed lesů. Dokonce ani ptáci nemají chuť zpívat. Podzimní počasí je zde deprimující. Mlha, všude jen ta vlezlá, vlhká mlha. Nejbližší město je na míle daleko. A i to je ponořeno do bílé tmy. Stejně jako malý, dřevěný srub tady v lese. Stavení dokonale ukryté před zraky lidí. Všude kolem něj hustý les. Není vidět, ani když člověk stojí pár metrů od něj. Dokonce i shora je kryto neproniknutelnou stěnou korun vysokých stromů. Zvenku přimomíná malou pevnost. Na oknech mříže a neprůhlené kovové rolety. Na dveřích dvě masivní petlice, kryté stejně neproniknutelnou roletou. Běda nezvanému návštěvníkovi, který by přehlédnul tenkou strunu, nataženou kolem srubu. Na první pohled neškodná, na dotek však pekelně ostrá. Stačí jeden nepozorný krok a zastaví se až o lýtkovou kost.
Ticho lesa protrhne blížící se hučení motoru. Mlhou projedou reflektory vozu. Po téměř neviditelné cestě v lesním terénu se kolébá Range Rover. S náhonem na všechna čtyři kola a obsahem 2,5 litru je pro něj cesta lesem hračkou. Motor utichne jen pár metrů před srubem. Řidič chvíli pozoruje okolí. Pak vystoupí a obejde srub. Nakonec, spokojen s obhlídkou, vytáhne kolíky držící strunu. Pro jistotu přes ni hodí prkno, schované u stěny chaty. Nerad by se chytil do vlastní pasti. Odemkne roletu na dveřích a oba masivní zámky na petlicích. Dveře se s mírným skřípavým protestem otevřou. Přivítáho mírně zatuchlý vzduch dlouho nevětraného prostoru. Sáhne ruko po vypínači. Ten tiše cvakne, ale světlo se neobjeví. Muž s tichým zaklením obejde srub a otevře malý přístřešek. Nastartuje naftovou elektrocentrálu. Ta se v první chvíli zakucká,ale pak se s tichým, spokojeným bubláním pravidelně rozběhne.Tentokrát už žárovka v malé předsíňce svítí.Ozařuje zavřené dveře do další místnosti, skříň s loveckám oblečením, a dva kanystry s naftou. Rychle vytáhne ze svazku klíčů ten správný a odemke vnitřní dveře. Vedou do skromné, ale stylově zařízené místnosti.Cvaknutí vypínače a i tahle je v mžiku zalitá měkkým světlem. Dřevěná podlaha. U vnitřní stěny krb, vlevo od něj naskládané dřevo. Vpravo masivní skříňka na zbraně. Pod jedním z oken stojí dubový stůl a dvě židle. Hned vedle dveří je malá kuchyňská linka, odpad zřejmě vede kamsi ven, pod srub.Jediný kohoutek nad dřezem je napojený na nádrž na dešťovou vodu, umístěnou na střeše. Proti krbu pohodlná pohovka, na které se dá v případě potřeby přespat. Muž odsune stranou skříňku na zbraně. Další z klíčů strká do díry po suku ve stěně. Zdánlivě nesmyslná činnost. Ozve se zarachocení a část stěny se otevře. Dveře, důmyslně ukryté nevědoucím zrakům odhalí další místnost. Ta však v lesním srubu působí naprosto nepatřičně. Připomíná spíše lékařskou ordinaci. Podlaha,stěny i strop pokryté linem.U stěny dvě skříňky. V té prosklené je vidět lékařské nástroje, injekce a ampulky s nějakými léky. Druhá je uzavřená. Uprostře místnosti je cosi jako operační stůl. Nebo spíš kovový stůl patologa. Při bližším zkoumání je vidět, že podlaha zde tvoří jakousi prohlubeň. V jejím středu, přímo pod stolem, je vidět malý odvodní kanálek. Pod stropem jsou umístěny dvě zářivky, mnohem silnější, než malé žárovky v předsíni a obývací místnosti. Muž celou místnost zběžně přejede očima. Všechno v pořádku.
Vrací se tedy k autu a odemyká kufr. Je v něm několik kanystrů s naftou, barel s pitnou vodou, pár balíčků jídla. A jakýsi podivný, dlouhý balík, zabalený v nepromokavé plachtě. Nahází jídlo do batohu a hodí si ho přes rameno. Pak popadne barel s vodou a vydá se zpět do srubu. Jídlo vyndá na stůl, barel postaví pod okno. Pak se znovu vydá k autu. Přehodí si neforemný balík přes rameno. Ten je určitě těžší, než se na první pohled zdá. Řidiči však, podle všeho, žádnou námahu nezpůsobuje. Donese ho do místnosti s linoleem a položí na stůl. Uvolnňuje provazy a rozbaluje plachtu.
* * *
Lucy Oldryová - mladá studentka medicíny. Na základní škole vždy premiantka. S příchodem na střední si uvědomila, že se z ní stává krásná mladá žena. A velmi rychle zjistila, jak se toho dá využít. Věděla, že je o ni zájem a věděla, že si může vybírat. Z kdysi milé dívky se stala mrcha. Začala si s chlapci a muži ve svém okolí hrát. Když ji omrzeli, prostě je odkopla. Flirtovala s nimi. Dávala ji naději, kterou pak rozbila několika ostrými slovy. Zesměšňovala je. Bavilo ji je pozorovat, jak od ní odcházeli jako spráskaní psi. Její kdysi upřímné srdce se vlivem nově nabyté moci proměnilo v kus ledu. Ale ten večer byl čímsi jiný. Ano, opět byla v baru. Opět se našel bláznivý mladíček, který se ji pokusil sbalit. Nechala ho v tom opojení celý večer, platil jí drinky, pouštěl písničky z jukeboxu. Ale ještě dřív, než se ji tenhle chudáček pokusil oslovit, všimla si někoho jiného. Ten muž seděl v jednom z tmavých rohů, nebylo mu vidět do tváře. Přesto však měla neodbytný pocit, že ji pozoruje. Celý večer měla pocit, že cítí v zádech jeho pohled. Měla nutkavou potřebu se po něm neustále ohlížet. Stále tam seděl, téměř to vypadalo, jako by někdo na to místo posadil sochu. Ale jak Lucy vzrůstala hladina alkoholu v krvi, pomalu na podivného muže zapomínala. Nakonec, když už se rozhodla, že zábavy bylo dnes dost, snaživého mladíka ztrapnila před celým barem. Zvedla se z barové židle a s pocitem vítězné lvice se vydala ke svému autu. Jak procházela mezi stoly, ještě jednou se podívala do tmavého rohu. Neznámý tam však už nebyl. Mírně vrávoravým krokem došla ke svému autu a začala v kabelce lovit klíče. Když se jí to podařilo,měla chvilku problém se trefit do zámku. Konečně se ozvalo požedované cvaknutí. V tu chvílí se jí však na ústa přitiskla ruka v kožené rukavici a ucítila ostré bodnutí a následný tlak v krku. Pak se propadla do tmy.
Když se probudila, stále ji obklopovala neproniknutelná tma. Navíc se jí i špatně dýchalo. Pak si uvědomila proč. V ústech měla nacpaný roubík, ruce pevně svázané za zády. Nohy stejně důkladně spoutané u kotníků. Navíc byla zabalená v jakési plachtě. Vzpoměla si na průběh předchozího večera. Kde vlastně je? Jak dlouho byla v bezvědomí? Do jejích myšlenek se pomalu začal vkrádat strach a panika. Pokusila se dostat ruce z pout, ale bez výsledku. Měla pocit že se všechno kolem ní smršťuje. Že bude každou chvíli rozdrcena. Pomalu se u ní začaly projevovat příznaky klaustrofobie. Chtěla by volat o pomoc, ale roubík plní svou funkci dokonale. Teprve teď si uvědomila příšernou bolest hlavy. Kocovina z alkoholu, ale i z té látky, která ji přivedla do bezvědomí. Snažila se začít uvažovat racionálně. Ale nedokázala to. Nevěděla, zda tam takhle leží minuty, hodiny nebo snad dny. Připadalo jí to jako věčnost a okamžik zároveň. Navíc ji teď přepadl pocit, že se udusí.
Náhle ucítila, že s jejím vězením někdo hýbe. Někdo ji někam přenášel. To odpoutalo myšlenky na udušení nebo rozdrcení a probudilo zvědavost. Kdo to je? A kam ji nese? Co s ní teď bude? Uvědomila si, že ji zřejmě nečeká nic příjemného. Proč by jinak byla svázaná a s roubíkem? Zachvátila ji nová vlna paniky. V tu chvíli ucíla, že už zase leží na tvrdé podložce. Pak z ní kdosi sundal tu hnusnou plachtu. Oslepilo ji ostré světlo, takže musela okamžitě zavřít oči.
* * *
Díval se na ni, jak tam tak bezmocně ležela. Ano, jiní by ji litovali. Bezbrannou, nevinou, svázanou dívku. Ale on věděl, že taková není. Věděl, že je bezcitná mrcha, která si slitování nezaslouží. Stejně jako ty ostatní. Žádná z nich si nezaslouží lítost. Jen odplatu. A trest. Pozoroval ji, dlouhé, hnědé vlasy, perfektní makeup, dokonalé křivky. I ona si uvědomovala jak vypadá. A využívala toho. A bylo na něm, aby to ukončil. Její krátké koktejlové šaty víc odhalovaly, než zahalovaly. Přistihl se že obdivuje její nohy, že ho ta dívka vzrušuje. Ale věděl, že pouze fyzicky. A tuhle potřebu dokázal potlačit. Protože právě díky tomu mohla ona ubližovat. Tak jako jemu kdysi Amy. Zaplašil vzpomínky na svou manželku a znovu se vrátil pohledem k dívce na stole. Usmál se. Ano. Nebude to trvat dlouho a i tahle zaplatí. Bude hořce litovat všech těch zlomených srdcí, zklamaných nadějí. Ale to už bude pozdě. Znechuceně se odvrátil, zhasnul a zabouchl dveře.
Znovu se vrátil k Range Roveru, který stál venku mezi stromy. Otevřel zadní dveře a odnesl do srubu krabice, které až dosud ležely na zadních sedačkách. Naskládal je na podlahu. Z jedné z nich vytáhnul malou sekyrku a vybral si z dřeva u krbu menší špalík. Pečlivě si naštípal několik třísek. Položil je do krbu a vytáhl z kapsy krabičku sirek. Škrtnul a pozoroval, jak její hlavička se zasyčením vzplanula. Pak ji přiložil k tenčímu konci jedné z třísek. Pozoroval, jak plamínek hladově přeskočil ze zápalky na třísku a hladově se zakousl do suchého dřeva. Pak ji přiložil k ostatním a nechal oheň se rozhořet. Z další krabice vytáhl plynový vařič a malou bombu s propanbutanem. Ohřál si jídlo z jednoho z balíčků. Posadil se ke stolu a jedl. Pozoroval oknem ustupující mlhu. Připoměla mu ranní mlhy ve Fort Braggu.
"Makám, makám!" Černý seržant proháněl po cvičáku skupinu nováčků. "Až s vámi skončím, budete litovat, že jste ty vaše líný zadky nenechali sedět doma!" Pak je vzal na menší běh, deset mil před snídaní, rozcvička, snídaně a dalších deset mil. Ráno běhali v mlze kolem řeky. Výcvik u Zelených baretů byl tvrdý, ale nutný. Byli určeni na speciální operace, tudíž potřebovali speciální trénink. Uběhnout dál, vydržet víc. Dokázat bez ptaní zabíjet. Používat se stejně smrtícím účinkem plníci pero i těžký kulomet. Zamaskovat se tak, že by člověk mohl stát na metr od nich a neviděl by je. Potlačit svědomí když zabili. "Ani na vteřinu si nesmíte připustit, že je to špatně! Zabij nebo budeš zabit!" Učili se skátat s padákem, bez padáku, do vody, do pralesa. Stali se z nich odborníci na zakrývání stop a partyzáskou válku.
"Ano, tenkrát to bylo tvrdé. Ale právě ten výcvik tě zocelil, dodal ti sílu," pomyslel si. Znovu zaplašil vzpomínky na minulost. Zadíval se do plamenů v krbu. Byl to uklidňující, hřejivý oheň. V takových chvílích se cítil téměř šťastně. Ale štěstí bylo v tuhle chvíli něco vzdáleného. Ne dokud existovaly ženy jako Amy nebo Lucy. To byl jeho úkol teď. Až ho splní, může si užívat. Ale on věděl, že ta chvíle ještě dlouho nepřijde. Možná, že nepřijde nikdy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 1. září 2008 v 20:53 | Reagovat

Hůůůů...mazec...doufám, že tam budeš popisovat, jak ji vraždí...vždyť mě znáš;)

2 kiki.. kiki.. | E-mail | 2. září 2008 v 20:34 | Reagovat

Wow.. tak to je uuaaaa.... prostě masakr :-D zajimavý.. už se teším na pokračko

3 Bella Bella | Web | 6. září 2008 v 9:16 | Reagovat

Páni! To je nějaký psychopat!!! XD Je to moc moc pěkné! Rychle další!!!!

4 Domuska Domuska | Web | 21. února 2009 v 18:32 | Reagovat

Mazec!!! :) Hned zacinam cist dalsi dily:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama