Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Bez Svědomí - kapitola 2./2

17. září 2008 v 16:28 | Rimmer |  Bez Svědomí
Tak a je tu další kapitolka. Doufám, že se bude líbit.

Spolu s krví z ní pomalu unikal i život. Věděla to. Ale byla za to vděčná. Její utrpení mělo už brzy skončit. Zvláštní, napadlo ji, už to skoro nebolí. Možná proto, že umírám. Bolí smrt? Ne umírání, ale smrt samotná. Okamžik O. Ale co je další troch bolesti, proti tomu co se s ní dělo v posledních hodinách? Nic. Kapka v moři. Zrnko písku na Sahaře. Sněhová vločka na Sibiři. Prostě nic, co by stálo za řeč. Znovu si vzpoměla na svou rodinu. Budou ji hledar. Ale najdou ji? Nechtěla to. Nechtěla, aby ji viděli takhle. Zmučenou. Zohavenou.

Muž, který se doslova stal jejím osudem se pohnul Ale ne! On ještě neskončil? Proč se nad ní zase sklání s tou ostrou věcí? Nestačilo mu snad to, co už jí udělal?

* * *

Byl čas na poslední dějství. Lucy před ním na stole umírala. A on musel dokončit, co začal. Přistoupil k ní a naposledy přiložil ostrou čepel k jejím ňadrůmi. Začal řezat. Pomalu se začal objevovat krvavý nápis. BEZ SVĚDOMÍ. Ano. Teď už byl opravdu konec. Pohlédl do dívčiných očí. Strnulý pohled mu prozradil, že už není mezi živými. Ano. Odpočívala v pokoji. I on si teď zasloužil odpočinek. Očistil další. Měl na odpočinek právo. A také na trofej. Ano, až si odpočine, vezme si trofej. Zvláštní. I Lucy sbírala trofeje. Každý z těch, kterému zlomila srdce, kterého ponížila, byl její trofej. A on si teď vezme svou. Její hlavu. Přetvoří ji, vyrobí si další tsantsu. Stejně, jako to dělávají indiáni v pralesích Jižní Ameriky. To u nich viděl, jak se to dělá. Oni ho naučili správný postup. Ponořil se do vzpomínek.

* * *

Zelené ticho pralesa obklopovalo celou jeho jednotku. Tým Delta, vyslaný, aby zlikvidoval rebely, kteří pustošili vesnice a vraždili obyvatele. Vládu o zapůjčení jeho jednotky požádala vláda jisté jihoamerické země. A v rámci dobrých vztahů bylo žádosti vyhověno. A proto teď šesti mužům stékal pot po tvářích a razil si stružky jejich maskovací barvou. Byli těm bastardům na stopě. Už několik dní se za nimi plížili zeleným peklem. Všude jen vlhko a vedro. A teď je konečně měli. Konečně mělo dojít k rozhodujícímu střetnutí. Rebelové se utábořili v zarostlých ruinách uprostřed pralesa. Delta Jedna dal signál. Obklíčit, naznačil domluvenými gesty. Jednotka splynula s pralesem. Každý zaujal strategické místo. Lesem se rozlehl křik divokého ptáka. Signál k útoku. Osm odhodlaných mužů se tiše vyřítilo mezi ruiny. Nebo spíš mělo vyřítit. Zůstal sám. Přepadla ho nejistota. Krom toho, že se neukázal nikdo z jednotky, tu nebyl vůbec nikdo. Ani stopa po rebelech. Past? Nic jiného nepřipadalo v úvahu. Otočil se... A zůstal hledět do temného ústí samopalu.

Vzápětí ho cosi udeřilo do zátylku. Omdlel, a když se probral, byl on i zbytek jednotky přivázáni ke stromům. Okolo postávali ti bastardi a smáli se jim. A pak začalo to pravé peklo. Jednoho po druhém odvazovali a před očima kamarádů brutálně mučili. Každé mučení končilo stejně. Smrtí. Jednomu z nich metodicky rozlámali snad každou kost v těle. Začali prsty na nohou. Jeden po druhém s ostrým, nechutným křupnutím praskal. A muž, který prošel tvrdým výcvikem u speciálních jednotek řval. Nebyly to výkřiky člověka. To byly výkřiky raněného zvířete. Jen nohy mu zlámali na šestkrát. Dávali si velký pozor, aby ho nezabili dřív než dojdou k poslednímu žebru. Dalšího zavěsili mezi dva stromy a udržovali pod ním mírný oheň. Upekl se za živa. Dvacnáct hodin nepřetržitě křičel. Pak mu vytrhli jazyk. Dalšího ukřižovali na širokém kmeni stromu. A tak dál. Zbyl sám. Sedm kamarádů brutálně umučených. Věděl, že je na řadě. Zmlátili ho do bezvědomí. Zlomili mu obě ruce. A pak... Pak ho donutili tahat jim věci. Musel jim nosit na zádech munici, zátěž, jakou i on stěží unesl. Navíc se zlomenýma rukama. Jeho svět se změnil. Ztratil pojem o čase. Jít, spát a jíst to málo co dostával. Na útěk nebylo pomyšlení. Se zlomenýma rukama by nepřežil Byl u toho, když vypálil domorodou vesnici. Každý, kdo včas neutekl, zemřel. Ženy, děti, staří, mladí. Mladé dívky znásilnili, než jim prořízli hrdla.

Ale i na tuhle odpornou bandu jednou došlo. Muž, který kráčel před ním a držel v ruce provaz, který měl kolem krku, náhle klesl k zemi. Z hrudi mu trčel šíp. Stejný osud vzápětí potkal i ostatní. On jediný, se smyčkou kolem krku zůstal stát. Jeho mysl ten nápor nevydržla. Zhroutil se. Když se probral, zjistil, že leží v jakési chýši. Na rukou měl primitivní dlahy. Vedle něj seděla žena z indiánského kmene. Teprve když se dostal zpět do civilizace, dozvěděl se, že to byli Jivarové ([Chivarové]). Žena se zvedla a odešla. S námahou vstal a vyšel ven. Uprostřed malé osady, na jakémsi náměstíčku, ležely vyrovnané mrtvoly rebelů. Jedna z nich už byla v péči podivně oblečeného domorodce. Snad náčelník nebo šaman. U pasu měl pověšeno cosi, co na první pohled vypadalo jako hlavy opic. Ne větší, než průměrný grep. Ale nebyly to hlavy opic. Byly to tsantsy. Lidské hlavy, speciální technikou dovedené do tohoto stavu. Uvědomil si, že to co teď dělal onen podivný domorodec, byla výroba tsantsy. Jeho počínání s tichou úctou sledovala celá vesnice.

Velkou ostrou mačetou odřízl hlavu čitým řezem v těsné rovině s rameny. Položil ji na velký list. Krátkým, ostrým nožem rozřízl vzadu hlavu od vrcholu dolů. Pomalu a pečlivě stáhl skalp a kůži v obličeji z lebky. Stahování tváře byla zřejmě nejobtížnější část. Kůže nesjela lehce, ale musela být nařezávána ostrým nožem. Pak do připraveného koše odhodil lebku a zbytky masa. Věnoval se už jen preparaci skalpu. Zavěsil ho na liánu a ponořil do nádoby s vroucí vodou. Vařením se odstranili mikrobi a hlava se zpevnila a mírně smrskla. Po chvíli ji vyndal a nasadil na dřevěný kolík, zaražený do země. Nechal ji vychladnout. Započal proces zmenšování. Pak vytáhl z ohně tři horké kameny a skrz krk je prostrčil do hlavy. Začal s ní otáčet, aby se kameny uvnitř přesýpaly. Stejný proces opakoval i s ohřátým pískem. Během vysoušení a zcvrkávání trofej zručně tvaroval prsty. Opět nabyla lidských rysů a začala vypadat jako hlava trpaslíka. V této fázi se zvedlo několik mužů a začalo totéž provádět s hlavami ostatních mrtvol. Voják pochopil později pochopil proč. Obličej musel být modelován opakovaně ještě několik dnů. Pak byla hlava během zdlouhavých obřadů zakonzervována kouřem. Tím získají svou typickou tmavou barvu. Vlasy samozřejmě zůstanou nezměněné. Jejich učesáním a sešitím úst je trofej hotova. Celá procedura má podle víry Jivarů zabránit duchu protivníka aby se mstil.

U těchto indiánů prožil několik měsíců. Starali se o něj a pomohli mu se vzpamatovat z šoku a utrpěných zranění. Nakonec se díky nim dostal zpět do civilizace. Opustil armádu a našel si práci. Tenkrát poznal Amy. Vzali se a on byl šťastný. Ale pak se to změnilo. Z Amy se náhle stala mrcha. Podváděla ho, urážela, ponižovala. A on, bývalý tvrdý voják, jí to trpěl. Až jednoho dne se rozhodl. Pořídil srub daleko od města, kde bydlel. Pomalu, postupně ho zařídi do dnešní podoby. Dlouho se pak rozhodoval k závěrečnému kroku. Nakonec se ujistil, že jeho počínání bude správné. Jednoho dne dal Amy do jídla koňskou dávku uspávacího prostředku. Když se probrala, byla už přivázaná ke stolu. Nejdřív mu nadávala, pak vyhrožovala. Nakonec prosila. I jí vysvětlil, že to nedělá z pomsty, ale kvůli jejímu očištění. Nasadil jí roubík a očistil ji. Byla první.

* * *

Věděl, že není jediná a tak změnil jméno i povolání a hledal další. A nacházel. Nacházel jich stále víc. Věděl, že je nikdy nestihne očistit všechny. Zvlášť když za sebou musel zametat stopy. Ale byl trpělivý. Měl svůj úkol a plnil ho. A plnil ho dobře, pokud to mohl posoudit. V rámci možností přímo výborně. Ale poslední dobou se mu zdálo, že by měl udělat víc. Ne pouze trestat. Ale potřeboval prevenci. Publicitu. Samozřejmě takovou, která by pro něj zůstala bezpečná. A rozmanitost. Potřeboval šokovat. Věděl, že bude muset změnit průběh trestu. Že bude muset trestat pokaždé jinak. Jen jedno zůstane stejné. Jeho trofeje a nápis BEZ SVĚDOMÍ. To bylo jedinné, co mělo zůstat při starém.

Vlastně ani nevěděl, proč začal vyrábět vlastní tsantsy. Snad se podvědomě také bál duchů. Nebo prostě chtěl nějaký důkaz toho, že plní svou povinnost. Cosi jako vyznamenání za zásluhy. Nebo Purpurové srdce. Musel sice trochu zkrátit proceduru tvarování, něměl tolik času aby to mohl dělat několik dní, ale výsledek byl i přesto velice dobrý. Postupem času se pro něj tsantsy staly čímsi jako sběratelskou vášní. Ale dával si dobrý pozor, aby se z něj nestal obyčejný vrah. Nesměl zabíjet pro nic za nic. Jeho úkolem bylo trestat. Ale z každého trestu si odnesl trofej. To bylo fér.

Vrátil se k mrtvé Lucy. Než se pustí do výroby nové tsantsy, musí uklidit. Smyl všechnu krev, omyl i Lucyino tělo. Dával dobrý pozor, aby na něm nezůstalo jedinné místo, kde by se daly najít jeho otisky prstů. Vydezinfikoval celou podlahu i stůl. Pak ve srubu zatemnil všechna okna. Za hromadou dřeva u krbu vylovil tři kulaté kameny a pytel s pískem. Dal obojí zahřát v krbu. Díval se jak plameny olizují hrubý povrch kamene. Pak uchopil mačetu a zkusil její ostří. Bylo perfektní. V lesklé čepeli se odráželi plameny. Znovu přistoupil k Lucy. Zkušeným pohybem jí mačetu přitiskl ke krku. Nadechl se a začal řezat. Hlava mrtvé dívky byla čistě oddělena od těla. Přeměna v tsantsu mohla začít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 18. září 2008 v 16:36 | Reagovat

Zajímavé a další námět na moje domací praktikování:D

2 Bella Bella | Web | 18. září 2008 v 20:56 | Reagovat

Hustý!!! Mocinky pěkný!!! Teda ty musíš mít představivost! XD Rychle další!!!

3 barush barush | 30. září 2008 v 12:41 | Reagovat

no ty blááho.. je to fakt drsný!! ae píšeš to skvěle, ty myšlenkový pochody toho psychopata.. mazec! už se těšim jak se to bude vyvíjet dál! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama