Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Bez Svědomí - kapitola 2./1.část

13. září 2008 v 0:27 | Rimmer |  Bez Svědomí
Mno tak je tu to slíbený pokracko... a s ním i slíbenej vzkaz pro Andreicu... Andreico, tohle, prosím tě, doma vážně nezkoušej .

Poté, co ji oslepilo ono ostré světlo cítila, že se na ni někdo dívá. Ale dřív, než si stačila přivyknout, cvakl vypínač a hned po něm zámek. Opět byla v naprosté tmě. Alespoň se teď mohla trochu líp nadechnout. Co se mnou teď bude? Opakovala si stále dokola. Kdo a proč? Přece by to nemohl být žádný z těch chudáčků, které shazovala v baru. Ti na to neměli.Vzpoměla si na podivného muže z baru. Mohl by to být on? Byl vážně divný... Už v baru jí z něj běhal mráz po zádech. A při představě, že mu je vydaná na milost a nemilost, jí zatrnulo úplně. Zazmítala se, ale pouta kolem kotníků a zápěstí jí sotva dovolila se pohnout. Pokusila se zavolat, ale přes roubík se zvuk téměř nedostal. Nezbývalo jí, než ležet a čekat na svůj osud. A ten jí měl brzy ukázat, co dovede.
Dveře se otevřely a znovu ji oslepilo to ostré světlo. Tentokrát měly její oči dost času, aby mu přivykly. Když už začala rozeznávat tvary, stejně však nikoho neviděla. Přímo za její hlavou se ozval nějaký šramot. Cinkot klíčů a cvaknutí zámku. Pak kroky. Vysoká postava se zastavila u jejích nohou.Poznala Tajemného z baru. Tentokrát mu však viděla do tváře. Jeho výraz byl chladný a nenávistný. Nenávist však rychle vyprchala a nahradilo ji odhodlání. Podíval se na ni a začal mluvit.
"Lucy. Krásná, podmanivá Lucy." Jeho hlas byl hypnotizující. "Jsi krásná a víš to, že? Víš, jak tvoje krása působí na muže. Jak svazující pro ně je. A taky víš, jak toho využít. A využívala jsi toho. Je spousta kluků a mužů, který jsi ponížila. Zlomila jsi jim srdce. A vědomě. Nebyla to náhoda. Ty sis tu moc, kterou jsi nad nimi měla užívala. Zneužívala jsi je. Kolik jich bylo? Kolika z nich jsi zlomila srdce? Ne, já nejsem jeden z nich. Svůj vlastní účet už mám srovnaný. Teď srovnám ty jejich s tebou. A věř, že to nebude příjemné. Ale teď už je pozdě. Srovnej si to se svým svědomím. Protože ti už nic jiného nezbývá. Jsem to já, kdo ztrestá tvoje viny!" Poslední slovo doslova vykřikl. Neuvědomoval si fanatický plamen ve svých očích. Ale jedno věděl. Trestat. To je jeho úkol. A on ho splní. Očistí tu dívku. Svoji šanci promarnila, ale on jí dal novou. Šanci odejít s čistým štítem, ať už je na druhé straně Styxu cokoli. Podsvětí, nebe, peklo, ráj, Alláhova zahrada, reinkarnace. Co na tom záleží? Jisté bylo jen to, že to bude on, kdo ji tam pošle a kdo ulehčí jejímu svědomí. Pravda, bude ji to stát ještě spoustu bolesti. Ale to byl její problém.
Znovu přešel ke skříňce za její hlavou. Vzal si ostrý skalpel a přešel k vyděšené dívce. Několika rychlými pohyby jí rozřezal šaty. Dával přitom pozor,aby ji nezranil. Ještě ne. Posbíral ty hadříky, sundal jí boty a znovu vyšel z místnosti. Zabouchl za sebou a hodil je do plápolajících plamenů v krbu. Díval se jak je stravuje oheň. Když zčernal i poslední kousek oděvu, prohrábl oheň, aby se zuhelnatělé kusy rozpadly. Pak začal pálit její věci, které měla v kabelce. Jedině šminky a zrcátko nehořely. Nadzvihl uvolněné prkno v podlaze a položil tam vše, co se nedalo spálit. Později se toho zbaví. A teď ho čekala druhá část dramatu. Očištění.
* * *
Když ji znovu opustil, ochromila ji hrůza. Teprve když viděla skalpel v jeho ruce, dostala opravdový strach. Navíc se teď cítila poníženě, byla nahá před cizím mužem. Sice to nebylo poprvé, ale obvykle byla ona paní situace. Kdežto teď mohla jen čekat. A pomalu začínala chápat, že výraz "nepříjemné" bude asi jen těžko vystihovat to, co ji čeká. Spolu s jejími šaty jakoby odnesl i poslední zbytky její odvahy a vzdoru. Začala se třást. Částečně zimou, částečně z nervů. Začala si přát, aby byla jen tuctovou, normální holku. Aby na ni kluci tak neletěli. Aby je nevyužívala. Aby nedělala to, z čeho ji ten muž obviňoval. Ano, byl to šílenec. Ale, a to si musela přiznat, měl pravdu. Uvědomila si, jaká mrcha se z ní stala. Ale opravdu za to musela zemřít? To nebylo spravedlivé! Jak mohl někdo rozhodovat o trestu? Jenže vysvětlujte to šílenci, navíc když máte roubík v ústech. To jde dost špatně. Začala myslet na své rodiče. Dozví se někdy, co se jí stalo? Padl na ni smutek. Zoufale teď chtěla být se svou rodinou. Začala vzlykat. Z očí jí tekly slzy, které si nemohla otřít. Znovu se začala zmítat. Jediným výsledkem bylo, že se jí pouta zadírala hluboko do kůže a způsobovala zbytečnou bolest. Zanechala marné snahy a zůstala tiše ležet. Když se její myšlenky začaly klidnit, ozvalo se znovu zaskřípání dveří.
* * *
Bolest je očišťující. Ale musí být skutečná a intenzivní. Jen tváří v tvář smrti a skutečné bolesti se mu vybaví všechny jeho prohřešky. Hříchy, řekl by, kdyby věřil v Boha. Ale on v Boha nevěřil. Věřil pouze v to, že bolest očišťuje. Věděl co je bolest. Sám byl nejednou raněn v boji, několikrát smrti unikl jen o vlásek. Ne každý měl to štěstí. Ale ve chvílích, kdy už věřil, že je konec, pouze v těch chvílích si byl schopen přiznat, co kdy komu provedl. Pouze v těch chvílích byl schopen vnímat bolest druhých. A pochopil, že i druzí musí být pod podobným tlakem jako byl tehdy on, aby to také dokázali. Proto těm dívkám způsoboval taková muka. Ne pro vlastní potěšení. Ale kvůli nim. Nebyl to vlastně trest. Bylo to očišťění. A on teď musel očistit další. Lucy.
Zhluboka se nadechl a vrátil se k ní. Začal připravovat různé nástroje. Všechny vypadaly jako z brašny šíleného chirurga. Do pětilitrové sklenice s vodou vysypal kilový pytlík soli. Pomalu a metodicky míchal. "Víš, teĎ to ještě nechápeš. Ale už brzy pochopíš. Budeš očištěna. Tvé prohřešky budou smazány. Ne, nesmažu je já. Já ti jen pomůžu, abys to dokázala. Musíš přijmout vinu. Teprve to tě očistí." Tentokrát na ni nekřičel. Ten fanatický žár z jeho očí zmizel. Mluvil klidně, beze spěchu. Měl čas.
* * *
Lucy poslouchala jeho proslov a cítila, že se schyluje k něčemu špatnému. Špatnému pro ni. Pokaždé, když kdesi za její hlavou zacinkal kov o kov, přejel jí mráz po zádech. Bylo to stejný pocit, jako když o školní tabuli zaskřípala křída. Slyšela cinkání, jako by něco míchal. Co to asi bylo? Ne, lepší bylo to nevědět. A přesto věděla, že se to dozví. A mnohem dřív, než jí bylo milé. Myslela si, že její život brzo skončí. Ano její život měl skončit. Ale ani v tuhle chvíli ji nenapadlo, že si za velice krátkou dobu bude přát, aby se to stalo. Nenapadlo ji, že by si mohla přát vlastní smrt.
* * *
Pečlivě rozložil nástroje po nerezové misce. Chvíli vybíral pohledem. Pak si vybral skalpel s krátkou, srpovitě zahnutou čepelí. Přejel jí dívce před očima. Objevil se jí v nich děs. Začala se zmítat v poutech. Usmál se. Ano, málem by zapoměl. Odložil svůj hrůzný nástroj a připoutal dívku řemeny, které visely po stranách stolu. Teď, ať už se zmítala sebevíc, se nemohla hnout vůbec. Ano. Teď bylo vše připraveno.
Natáhl si chirurgické rukavice a znovu uchopli zahnutý skalpel. Zlehka ho přiložil na její levé lýtko. Udělal dlouhý tah směrem dolů. Kdyby neměla roubík, vyšel by z jejích úst nelidský výkřik. Provedl další řez, rovnoběžný, jen o paár centimetrů vedle. A ještě jeden. Pokaždé, když čepel prošla kůží a prořízla ji, objevila se za ní tenká rudá čára. Pomalu se rozšiřovala a pramínky krve pomalu začaly stékat po jejích nohách. Na lesklou desku stolu dopadly první rudé kapky. Dopadaly s tichým plasknutím. Kap.... Kap.... Kap.... Čím víc krve, tím rychleji dopadaly. KapKapKapKap.... Přešel na druhou stranu a provedl totéž i s jejím pravým lýtkem. Dívka se po celou dobu snažila křičet, ale neměla jak. Do očí jí vhrkly slzy bolesti. Na stole se začala tvořit krvavá louže. Do malé skleničky nabral trochu solného roztoku. Palcem a ukazováčkem rány nejprve jednu po druhé roztáhl a poté polil. Solný roztok začal nesnesitelně pálit. Zvuky, které se tlumeně ozývaly přes roubík, nabraly na intenzitě. Jemně začal roztok vmasírovávat do masa a svalů. Zmírnilo to sice krvácení, ale zvýšilo bolest.
Znovu si vybral nástroj. Tentokrát klasický chirurgický skalpel. Přesunul se o něco výš. Začal řezat příčně přes stehna. Řezal pomalu, s citem. Jakýkoli rychlý pohyb mohl znamenat chybu. A chyba by znamenala dívčinu rychlou smrt. Očistný proces by byl přerušen. Nechtěl riskovat, že prořízne stehení tepnu. Na každou nohu se vešlo deset přiměřeně vzdálených řezů. Krev začala stékat ze stolu i na zem. Tam se díky tvaru podlahy dostávala přímo do odtokového kanálku. Lucyin křik utichl. Neměla sílu dál křičet. Když však začal opakovat proceduru se solným roztokem, znovu se rozkřičela.
Její utrpení už trvalo téměř hodinu. Ta hodina se jí však stala věčností. Začala si přát, aby ji zabil. Ale ten parchant to nechtěl udělat. Bez jakéhokoli výrazu emocí ve tváři ji systematicky mučil. Proč vlastně? Bolest byla šílená. Přála si zemřít, tolik si to přála. Ale pořád žila. Pořád trpěla. "...musíš přijmout vinu... ...teprve to tě očistí... " Znovu v mysli uslyšela jeho slova. Co tím sakra myslel? Zabij mě! Zabij mě, prosím, Chtělo se jí křičet. A pak jí to došlo. Takhle nějak se museli cítít ti kluci, když je odkopla. Chtěli něco, co nemohli mít. Protože jim to ona odmítla dát. Opravdu byla stejná jako ten muž? Z myšlenek ji vytrhla nová vlna bolesti.
Vyřízl do kůže na jejím podbřišku obdélníček. Uchopil pinzetou jeden z jeho růžků a pomalu zatáhl. Kůže se s odporným mlasknutím odchlípla od svalů. Zbylý otvor zalila krev. Stejny postup opakoval kousek nad jejím pupíkem. Téměř nedočkavě se přesunul k ňadrům. Nechtěl si to přiznat a bojoval s tím, ale tahle část ho vždy vzrušovala. Snažil se ty nízké pudy potlačit, přesto to však nedokázal úplně. Neudržel se a prsty jí stisknul bradavky. Pocítil chtíč. Dostal vztek sám na sebe. Vzápětí obě bradavky odřízl. Všechny rány zalil solným roztokem. Stál a díval se, jak se dívka zmítá bolestí. Nakonec pohlédla jeho směrem. V jejích očích uviděl pochopení. Lítost. A tichou prosbu. Znal ten pohled. Věděl, že přijala vinu. Prořízl jí tepny na zápěstích. Byla očištěná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 alfinka alfinka | Web | 13. září 2008 v 23:44 | Reagovat

že já blbec to čtu před spaním!!!! teda, tak tohle je teda sado maso! ale je to super! jen to fakt nesmím číst před tím, než jdu do země snů... jo, to budou dneska sny! kdy bude pokráčko? honem, honem!

2 Bella Bella | Web | 14. září 2008 v 12:09 | Reagovat

No, tak to je hustý!!! Pěkný, ale zároveň smutný. Přestože to byla taková mrcha, nezasloužila si takovou smrt....rychle další!!!

3 Andreica Andreica | Web | 15. září 2008 v 18:41 | Reagovat

Pááááni...fakt to nemůžu doma zkusit:(...chjo, ty jsi na mně vážně ošklivej...dáváš mi tu totiž skvělý návod;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama