Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Rest in Peace - část 2.

18. srpna 2008 v 23:08 | Rimmer |  Rest in Peace
Můj první impuls byl vrhnout se za ním na druhý břeh. Ale pak jsem si uvědomil, co mu umožnilo lovit upíry a být stále naživu. Ta jeho chladnokrevnost. Nemůžu se pomstít, dokud nebudu připravený. Ne nadarmo se říká, že pomsta je pokrm, který nejlépe chutná, když se podává za studena. Takže jsem jen doběhl na druhý konec mostu a ztratil se mezi lidmi. Celý den jsem jen bezcílně bloudil ulicemi. Večer, když se začalo stmívat, jsem vyšplhal na skálu, která se tyčila nad městem. Teprve teď na mě události dne a ztráta mé milované Anity dolehly plnou vahou. V zoufalství jsem svou tvář obrátil k bílému kotouči měsíce a vydal ze sebe dlouhý táhlý výkřik. Bylo to zavytí plné bolesti, zoufalství a vzteku, ne nepodobné vlčímu. Po chvilce jsem z okolních lesů uslyšel odpověď skutečného vlka.

Zněla povzbudivě, alespoň někdo se mi snaží pomoci. Začal jsem přemýšlet, jak se dostat na stopu tomu muži s kápí. Pak mi došlo, že pokud o něm někdo něco ví, bude to kuchařka, ta pověrčivá stará fuchtle, kvůli které to vlastně začalo. Dal jsem se do běhu, ani nevím, jak jsem se dostal až k jejímu domu. Jako blesk jsem se vyšplhal po zdi až k oknu do její ložnice. Ta svině si byla tak jistá, že se jí nemůže nic stát, že si dokonce nechala otevřené okno. Chvilku jsem se škodolibě díval, jak se její tělo ve spánku při každém nádechu namáhavě zvedlo a pak jsem jí rukou stiskl hrdlo. Vytřeštila oči, okamžitě jsem v nich spatřil panický strach. "Tak poslouchej, ty stará čarodějnice! Poslouchej a já tě možná nechám naživu." Jen přikývla a já trošku povolil sevření, připravený znovu stisknout, kdyby chtěla křičet. "Jen pro tvou informaci. I já býval člověk jako ty a na to že jsem upír nejsem nijak pyšný. Nikdy jsem nezabíjel, pokud to nebylo nutné, ale ty jsi příčinou toho, že mi zabili milovanou bytost. Ani já, ani ona jsme se upírem stát nechtěli, ale prostě nám nikdo nedal vybrat. Cápeš to?" Znovu jen přikývla, vytřeštěné oči plné děsu. "Fajn. Takže... Pokud mi teď prozradíš, kdo byl ten tajemný muž, který mi zabil ženu, a kde ho najdu, nechám tě být. Ale pokud mi nepomůžeš, proměním tě. Alespoň poznáš, že být upír není nic, co by člověk chtěl." Samozřejmě jsem neměl v úmyslu ji proměnit, už jen z představy, že bych se musel zakousnout do jejího krku mi bylo zle. Ale výhružka pomohla. Ochotně začala práskat všechno co věděla. Je skoro nechutné, co všechno lidi udělají, aby si zachránili krk. Prý se jmenuje Rodan a bydlí v jednom z domů ve čtvrti boháčů. Žije sám, nechává si platit za ochranu před démona a upíry, soudě dle toho jak si žije mu to docela vynáší. Sotva domluvila, znovu jsem sevřel její krk. "Soudě dle toho, jak rychle jsi mi prozradila Rodana, bych měl do hodiny v patách celé město. Sbohem." Samotného mě udivilo, jak chladně jsem ta slova vyslovil, ale nelitoval jsem. Její tělo se naposled zazmítalo a ztuhlo. Cítil jsem podivné uspokojení. Tak takhle se člověk - pardon, upír - cítí, když ho zabíjení baví? Teď si najdu Rodana. Cosi v mé mysli se drastickým způsobem změnilo. Ačkoli bych měl být zhroucený bolestí nad ztrátou Anity, cítil jsem spíš chladnou nenávist a opravdovou touhu zabíjet. Vydal jsem se k místu, které mi popsala kuchařka. Byl to jediný dům v celé ulici, kde se ještě po půlnoci ještě svítilo.Obešel jsem ho a zkoumal kudy dovnitř. Pak jsem udělal tu nejsnadnější věc, která mě napadla. Vzal za kliku u dveří. Povolila a dveře se otevřely. Došlo mi, co se děje. On na mě čeká. Věděl, že přijdu. Šel jsem po schodech do patra s vědomím, že se možná řítím do smrtelné pasti. Ale cosi mi říkalo, že Rodan není ten typ, kterého by uspokojilo zabít ze zálohy. Jinak by hned po Anitě zastřelil i mě. V patře jsem vešel do jediných dveří, které byly otevřené a za kterými bylo světlo. Byla toútulně zařízená místnost s krbem, u kterého stála dvě křesla. V jednom seděl on. Nemohl jsem se mýlit, ty oči, které zabily mou milovanou bych poznal všude. "Vítej příteli," prohlásil ironicky, "Já jsem Rodan." Odvětil jsem mu se stejnou ironií v hlase. "Johnatan, těší mě.Smím se posadit?" Byla to jakási zvrácená hra dvou mužů, kteří věděli že se za chvíli utkají v souboji na život a na smrt. Rodan byl vysoký blonďák s ocelově šedýma očima. Za jiných okolností docela sympaťák. "Předpokládám, že jsi tu, abys mě zabil." A co si myslel? Že ho jdu pozvat na pivo? "Předpokládáš správně. Jen bych rád, tedy když už si tak pěkně povídáme, abys věděl, jak jsem se dostal až sem a abys věděl, co zapříčinilo tvou smrt." A vypověděl jsem mu celý svůj příběh. "A to mě má dojmout?" Mluvil sebejistě, ale něco v jeho hlase mi říkalo, že ho má slova přece jen překvapila. "Ne. To ti má ukázat, že ještě včera bych tě zabil jen kdyby ses mi připletl do cesty když mě přepadla žízeň. Dnes už to bude touha zabíjet. Skutečného netvora ze mě udělali lidé." Podíval se na mě s údivem. "Překvapils mě. Většina upírů se na mě jen bezhlavě vrhne nebo mi nadává, předtím než zemřou. Možná opravdu jsi jiný než ostatní." A pak mi na oplátku vypověděl svůj příběh. Jeho rodinu zavraždila skupina upírů, díky tomu se z něj stal náš nesmiřitelný nepřítel. Pronásledoval upíry několik let, než se usadil v tomto městě, kde si založil živnost převážně na podvodech a pověrčivosti lidí. Ovšem pokud někde narazil na upíra, bez milosti se za ním pustil.Taky to neměl lehký, ale na mým rozhodnutí to nic nezměnilo. Stejně jako můj příběh na jeho. "Myslím, že bychom se do toho mohli pustit, ne? Když dovolíš, následuj mě." zavedl mě do velké místnosti, ve které na stěnách visela spousta bodných a sečných zbraní. "Prosím, vyber si." Se zbraněmi jsem příliš zkušeností neměl, to byla jeho výhoda. On sám si vybral dvě stříbrné dýky. Chvíli jsem váhal, jakou zbraň zvolit. Nakonec jsem si vybral krátký mečík, cosi jako větší dýku. "Voila... Můžeme začít." Od té chvíle jsme kolem sebe jen mlčky kroužili. Oba jsme čekali, až ten druhý udělá chybu. Nechtěl jsem zaútočit jako první, ale on zjevně taky ne. Musel jsem ho přesvědčit, že nejsem tak schopný protivník, aby dostal odvahu a zkusil to. Po chvíli jsem svěsil ramena, jako by mě už unavovalo to napětí. Ze záblesku v jeho očích jsem poznal, že lest zabrala. Teď to jen nezkazit. Po nějaké jsem začal očima těkat po stěnách za ním, jako by mi dělalo potíže soustředit se na něj. Když jsem pak zůstal viset pohledem mimo o chvilku déle, nevydržel to a zaútočil. Ačkoli jsem útok čekal a vyrazil mu jednu z dýk, podařilo se i jemu připravit mě o zbraň. Okamžitě se mě pokusil probodnout a v tu chvíli boj skončil. Zachytil jsem jeho ruku a zkroutil ji tak, že se vlastní setrvačností nabodl na vlastní zbraň. S úžasem se sesul k zemi. V koutku úst se mu ojevila krev a z jeho pohledu zmizela nenávist. Najednou byl plný míru. Naposledy otevřel oči a zašeptal: "Díky..."
Měl jsem pocit, že Anitina smrt je pomstěna, že teď snad dojdu klidu. Ale nestalo se tak. I když byl Rodan mrtvý, moje bolest se nezmenšila, snad dokonce naopak, jako by každým dnem rostla. Nakonec mi došlo, že i když jsem Rodana zabil, byl to on, kdo z našeho boje odešel jako vítěz. Buď se setkal s rodinou na onom světě, nebo už necítil vůbec nic, v každém případě na tom byl líp než já. Nejdřívr jsem se snažil bolest potlačit, poté vypátrat důvod, proč mi nepomohlo zabití Rodana. Vůbec jsem si nevšimnul, že moje vlastnosti, které by se daly označit za dobré, ustupují někam do pozadí. Svědomí, soucit, slitování... To všechno mi najednou bylo cizí. Můj vztek se od Rodana obrátil směrem k tomu tupému stádu ovcí, které nás tehdy pronásledovalo spolu s ním. Obviňoval jsem ze smrti své Lásky lidi všeobecně. Byl to jejich strach, kvůli kterému zemřela. A to jsme s Anitou zabíjeli pouze z nutnosti. Teď jsem jim k tomu strachu chtěl dát pádný důvod. Když se tak zoufale bojí upírů, budou mít proč. Začal jsem zabíjet pro radost. Čistě jen pro pocit ze zabíjení. Ne, nevysával jsem je. Pokud jsem zabíjel, když to nebylo nutné, bavilo mě si se svou obětí hrát. Zabíjel jsem většinou muže, u žen by mi to připadalo zbabělé. Avšak, když jsem cítil, že se blíží chvíle, kdy budu muset ukojit svou touhu po krvi vahlédl jsem si dívku. Mladou a krásnou, časem mi došlo, jak se většina z těch, které jsem vybral, podobá Anitě. Začal jsem se v pití krve dost vyžívat. Dokonce jsem ji začal vyhledávat i ve dnech, kdy jsem nemusel. Když mě začalo jedno město nudit, přestěhoval jsem se jinam. Nechal jsem se naverbovat do armády a mohl jsem zabíjet naprosto legálně, nikdo se nad tím nepozastavil. Vždy jsem se vrhal do místa nejprudšího boje. Dráždil mě pach čerstvé krve všude kolem. Časem mě však omrzelo i zabíjení. Našel jsem si novou, ještě zvrácenější zábavu. Začal jsem své oběti mučit. Používal jsem nůž, s rozkoší se díval na tváře zkřivené bolestí, na krev která jim tekla z otevřených ran... Nic z toho však nepomáhalo ulevit mé bolesti. Nakonec jsem zabíjení a mučení pro radost. Avšak za dobu, kdy jsem si myslel, že krev piju pouze pro radost, jsem si vypěstoval slušnou závislost. Jednou měsíčně, jako na začátku mi už ani zdaleka nestačila. Potřeboval jsem ji téměř denně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama