Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Rest in Peace - část 1.

18. srpna 2008 v 23:07 | Rimmer |  Rest in Peace
Moje jméno je Johnatan. Vlastně... Bylo. Teď si říkám Johny. Všechno začalo, teda alespoň myslím, jednoho slunného letního dne roku 1666. Tehdy mi bylo čerstvých dvacet let. Jak bylo v té době zvykem už jsem měl manželku, ale o dítě jsme se bohužel pokoušeli marně. Mrzelo mě to, Anita byla překrásná a já si připadal neschopný. Celý den jsme strávili procházkami u řeky a po lesních mýtinách. Byl to jeden z těch dnů, kdy mi už ke štěstí chybělo jen velmi málo. Jen se procházet kolem řeky, s ženou kterou miluju. Když jsme došli na mýtinu, která byla poměrně dost daleko stranou všech ostatních lidí, sevřel jsem ji v náručí. "Jsi překrásná. A dnes snad ještě víc než kdy jindy." Usmála se tím svým okouzlujícím způsobem a políbila mě. Objal jsem ji ještě pevnějia společně jsme klesli do měkké trávy... Když jsme pak už jen tiše leželi, nazí a vyčerpaní, přitiskla se ke mně a šeptala mi, jak moc mě má ráda. Jen neradi jsme se vydali na cestu k domovu.Když jsme pak, dlouho po setmění, usínali v láskyplném objetí, ještě jsem ji v polospánku políbil a vzpoměl si na to nádherně strávené odpoledne.

Muselo to být už po půlnoci, když mě vzbudil podivný zvuk z přízemí. Ložnice byla v patře a já pro jistotu sevřel v dlani těžkou dřevěnou hůl, kterou jsem měl pro všechny případy u postele. Přece jen, sedmnácté století nebyla zrovna nejbezpečnější doba. Pomocí křesadla jsem zapálil olejovou lampu a opatrně sesšel ze schodů. Anitu jsem nechal spát, byl jsem rád, že se zbytečně nevyděsila. Přízemí domu bylo prázdné, snad se mi to jen zdálo."Ááááá!" Při Anitině srdcervoucím výkřiku mi ztuhla krev v žilách. Okamžitě jsem se vrhl zpět na schody a odtamtud do ložnice. Anita seděla na postele se strhaným výrazem ve tváři a celá se třásla. Okno ložnice bylo dokořán."Co se děje miláčku?" Zeptal jsem se vyděšeně. "To to okno... Probudila jsem se a tys tu nebyl... A to okno se najednou rozletělo dokořán... Hrozně jsem se lekla. Promiň lásko moje, zbytečně jsem tě vyděsila." Ulevilo se mi. Pevně jsem ji objal a její tělo se pomalu přestalo třást. Uklidnila se a v objetí jsme usnuli. Druhý dne ráno však byla stále nezdravě bledá. Stěžovala si na bolest v krku a opravdu mluvila chraplavým hlasem. Kolem krku si uvázala šátek a zůstala celý den v posteli. Dělal jsem si o ní starosti, tak nepřirozenou bledost jsem u ní ještě neviděl. Na druhou stranu jsem byl rád, že si snad jednou taky odpočine. Jen mě zaráželo, že si v ložnici zatáhla přes okno závěs. Vždyť venku bylo tak krásně. Ale přičítal jsem to na vrub tomu, že snad opravdu chtěla mít klid.Když jsem si pozdě večer šel lehnout, už tvrdě spala. V ložnici bylo podivné ticho, ale nejspíš to bylo tím, že jindy jsme po příchodu do postele ještě dlouho nespali.Usnul jsem, jako když mě do vody hodí. Ani nevím, kolik času uteklo, než jesem se vzbudil, ale když jsem otevřel oči, byl závěs v ložnici roztažený. Oknem bylo na noční obloze vidět Měsíc v úplňku. Ale co mě udivilo nejvíc, byla Anita. Stála u okno a hypnotizovaně hleděla na ven."Miláčku? Jsi v pořádku?" Otočila se ke mě jako v transu. "Cože?" Pak jako by se teprve probudila. "Ano... Jen mám hroznou žízeň Johnatane..." Řekla ta slova podivně zastřeným hlasem. "Chceš abych ti přinesl nějaké pití?" Posadil jsem se na posteli a chystal se vstát. Ona mě však rukou zatlačila zpět do lehu. Teprve teď jsem jí pořádně viděl do obličeje. Ale... Tohle nebyla moje Anita! Nebo ano? Z očí jí čišel chlad a zároveň spalující vášeň. Okamžitě mě tím pohledem uhranula. Zasáhla mě vlna touhy, tak silná, že jsem nedokázal myslet na nic jiného než na ni. Vášnivě mě políbila. Ten polibek měl stejný efekt, jako její pohled. V tu chvíli jsem cítil, že jí patřím. Mohla si se mnou dělat co chtěla. Nebyl jsem s to se vůbec pohnout. Při polibku jí však sklouzl z krku šátek, který na něm celou dobu měla. Uviděl jsem dvě drobné, naprosto identické tečky. Co to sakra je? Že by ty pověsti o upírech byly pravdivé? Ale to by znamenalo, že mi jde o život! Ale stále jsem byl v moci Anitiných očí. Věděl jsem, co bude následovat. Přesto jsem nebyl schopný se jakkoli bránit. Nejspíš bych se těžko bránil jakémukoli upírovi, ale to že jím byla Anita, mi obranu znemožnilo úplně. Jí bych nikdy neublížil. Sklonila se ke mě a já ucítil směs strachu a touhy. Strachu ze smrti a podivnou, zvrácenou touhu po tom, abyto konečně udělala. Pak se sklonila k mému krku a já se zachvěl, když se mě dotkly její rty. Pak jsem ucítil jak mou kůží cosi projelo a Anita začala hladově sát mou krev. Byl jsem absolutně ochromený. Společně s krví mé tělo ztrácelo i sílu, když se Anita odtrhla, jsem začal ztrácet vědomí. Poslední co jsem viděl, byl tmavě rudý pramínek mé krve v koutku jejích úst. V tu chvíl, jako by mi někdo odemknul těžká pouta, uhranutí ze mě spadlo jak mávnutím proutku. Jak mi to jen mohla udělat, pomyslel jsem si. Pak se okolní svět zhroutil do tmy.
Když jsem otevřel oči, ležela Anita vedle mě a spala. Uf! Takže to byl jenom sen. S úlevou se dotknu svého krku a strnu. Ne to nemůže být pravda! Nahmatal jsem dva drobné stroupky! Okamžitě se podívám na krk i Anitě. Jsou tam. Dva malé flíčky, ne větší než kávová zrnka. V tu chvíli si uvědomím tu podivnou prázdnotu. Ještě abych ji necítil, když ze mě Anita vysála mou krev. Zároveň pocítím spalující žízeň. Okamžitě se sejdu dolů napít, ale ať do sebe naliju vody nebo vína či piva sebevíc, vůbec nepolevuje. Začíná mi docházet, co bude následovat. Musím se napít krve. Ale já nechci! Nechci být netvor, který zabíjí lidi nebo hůř, který z nich dělá další netvory! Vrátím se nahoru k Anitě. Sedí na posteli a tváří se provinile. Nic neřeknu, ale otázka v mých očích je jasná. Proč? "Miláčku já... Promiň... Nešlo to ovládnout... Bylo to mnohem silnější než já... Myslím, že to sám poznáš." Je kruté slyšet pravdu, hlavně když zní z jejích úst. "Ale jak ses do toho dostala ty?" Tu otázku určitě čekala. "V noci, když jsi odešel z ložnice, se najednou otevřelo okno a dovnitř někdo vstoupil. Chtěla jsem křičet, ale byla jsem úplně ohromená. A pak mě proměnil. Řekl mi, abych zabila každého, z koho se napiju, protože jinak by se upíři přemnožili. A že já jsem byla vybrána, abych se stala upírkou. Ale když jsem pak ukojila svou žízeň, nemohla jsem tě zabít. Miluju tě. Ale i tak jsem z tebe nejspíš vysála mnohem víc krve než on ze mě. Promiň. Nemám pro to jinou omluvu." Ne. Na ní se prostě nedá zlobit. Dokonce ani když ze mě udělala upíra. Koneckonců, měla mě zabít. A mohla to udělat. To už snad něco znamená. Nebo snad ne? Ona mě pořád miluje a já jí taky. V čem je tedy problém? V té spalující žízni. Ne! Musím to překonat! Ale ta žízeň, ta hrozná žízeň... Přestanu se ovládat a vyběhnu ven na ulici. Venku je noc, ani nevím, jestli ještě pořád nebo už zase.Řítím se městem. Krev! Potřebuji krev! Na jednom rohu spatřím mladou prostitutku. Je docela hezká, ale to mě teď zajímá nejmíň. Doběhnu k ní a zakryju jí rukou ústa. Je podivně povolná, ani se nechce bránit. Tak takhle jsem tedy musel vypadat já, když mě chtěla vysát Anita. Zapadnu do nejbližšího tmavého kouta a ponořím jí do krku své zuby. Okamžitě mi do úst začne proudit horká krev. Tělem se mi rozleje pocit nepoznané slasti a moje žízeň po krvi je tišena a zmizí. Nakonec mi dívka bezvládně klesne do náruče. O čem to Anita mluvila? Že by se z ní teď stal upír jako z nás? Ne. To nemůžu. Už tak jsem jí ublížil dost. Nesmím dopustit aby se z ní také stalo monstrum. Ozve se jen krátké, nechutné křupnutí a její hlava zůstane otočená v nepřirozeném úhlu. Opatrně jí položím na zem. Jak tam tak leží se zlomeným vazem, zasáhne mě pocit viny a lítosti. Ale celkem brzy zmizí.Až mě vyděsí, jak rychle se moje nová, upírská podstata s tou vraždou srovná. Ale je mi jasné, že jsem udělal jen to, co bylo nutné.
Když jsem se vrátil domů, Anita stále ještě seděla na posteli. Její oči mi říkaly, že ví, co se stalo. "Už to chápeš, Lásko? Nemohla jsem tomu uniknout. Příliš dlouhou jsem tomu vzdorovala a pak jsi byl nejbližší člověk. " Ano. Teď už to chápu. Nemohla jinak. Ani já ne. Pud sebezáchovy, podpořený tím, že jsme se staly upíry, si prostě prosadil svou. Nedalo se tomu zabránit. "Ale... V tomhle městě žijí naši přátelé Anito. Nesmíme dopustit, aby se jim něco stalo. Nechci jim ublížit."Jen přikývla a smutně se usmála. "Dřív nebo později bychom o ně stejně přišli. Buď bychom je zabili, nebo by prostě umřeli stářím a my máme před sebou celou věčnost. A když odsud odejdeme bude to asi lepší pro všechny. My odsud musíme odejít." Má pravdu. Náš odchod je nevyhnutelný. Zajímalo by mě, jestli nás tahle žízeň bude pronásledovat každou noc. Děsí mě pomyšlení, že bych musel zabít jednoho člověka denně. A zvlášť, pokud by to byl někdo z mých přátel.
Naštěstí se během následujících pár dnů naše žízeň už neozvala. Prodali jsme dům a většinu jeho vybavení, sice dost pod cenou, ale peníze nám byly celkem k ničemu.Potřebovali jsme hlavně krev a ta na prodej nebyla. Zmizeli jsme z města a vydali se na cestu náhodně vybraným směrem. Občas nás cestou svezl na svém voze nějaký kupec, až jsme dorazili do hlavního města. Tam jsme alespoň byli v jakési anonymitě.Žízeň se ozvala vždy po měsící, ale pak přišla náhle a neočekávaně. Nejdříve jsme lovili jen v chudinské čtvrti, bylo nám jakousi útěchou, že tihle lidé snad nikomu chybět nebudou...Pak nám však začaly docházet peníze a my se od teorie chudých, co nikomu nechybí, dostali k teorii bohatých, kteří své peníze nabyli neprávem a vykořisťováním chudých.
Díky tomu jsme si dopomohli k menšímu jmění. Uběhlo několik let a ani na jednom z nás nebyla znát jedinná známka stárnutí.Postupem času se dokonce vytratilo i špatné svědomí ze smrti těch lidí, kteří nám posloužili k utišení žízně. Byla to prostě nutnost, stejně jako lidé zabíjeli prasata, krávy a ovce, my jsme zabíjeli lidi. Ne pro nějaké potěšení, ale čistě kvůli potřebě přežít. Tenkrát to byly dost nebezpečné časy, takže si náhlých zmizení skoro nikdo nepovšimnul. Čas od času jsme museli změnit působiště, přece jen bylo podivné, když naši sousedé stárli a my se vůbec neměnili. Abychom nevzbudili podezření, našli jsme si dokonce i práci a vůbec, snažili jsme se chovat jako normální lidé.
Anita pracovala jako služebná u rodiny z vyšší vrstvy, já dělal kočího v jiné. Jednoho dne jsem však po návratu domů našel svou ženu v slách a vyděšenou. "Ach Miláčku! Stalo se něco hrozného!" Zhroutila se mi do náruče a začala vyprávět. Prý onemocněla druhá služebná, která obvykle obsluhovala u stolu. Dnes za ní Anita musela zaskočit. Bohužel, když měla připravovat příbory, na chvíli se zamyslela a nevšimla si že jsou stříbrné. Když je uchopila, ošklivě se ji popálily. To by nebylo nejhorší, kdyby ji u toho ovšem neviděla kuchařka. Byl to ten typ ženy, která vidí ducha za každými dveřmi. Takže jí bohužel okamžitě došlo, s kým má tu čest. A v sedmnádtém století ještě lidé na upíry bohužel věřili. Takže Anitě nezbylo nic jiného, než odtamtud utéct. "To bude v pořádku, miláčku. Nechci aby ses tím trápila. Prostě se jen přestěhujeme do jiného města. Ano?" Jako bych to zakřikl, ozval se na ulici křik rozvášněného davu. "Zabte upíry! Zabte upíry!" Vpředu šel vysoký muž s tmavým pláštěm s kapucí, která mu halila obličej. Zřejmě zdejší lovec upírů. Za ním několik vojáků z městské stráže a kněz. A za nimi dav hysterických měšťanů, ozbrojený vším, od kamenů až po vidle. Sakra! To nevypadá dobře. "Co teď," zeptala se vyděšeně Anita. To byla otázka, která mi taky vrtala hlavou. Pak mi to došlo. Na ulici nemůžeme. Mohli by nás obklíčit. Musíme utéct někudy, kde budeme mít výhodu. "Na střechu. Rychle Lásko, jinak nemáme šanci." Zdola se už ozývaly rány dopadající na naše dveře. V rychlosti jsme vyběhli po schodech do podkroví a odtud střešním oknem ven. Sotva jsme ho zavřeli, dveře do domu povolily. Ti lidé se okamžitě nahrnuli dovnitř. Směšné, napadlo mě. Kdybych chtěl, mohl bych teď u dveří založit požár a nikdo už by se nedostal dovnitř ani ven. Naznačil jsem Anitě, aby byla potichu a opatrně jsme se vydali na cestu po hřebenu střechy. Díky upířím instinktům jsme nemuseli řešit problémy se strachem z výšek nebo nešikovností, takže jsme se pohybovali s naprostou jistotou. Bohužel, na své instinkty jsem spoléhal příliš. Když jsem došlápl na jednu uvolněnou tašku, utrhla se a s rachotem začala sjíždět po střeše dolů. To by snad nebylo nic hrozného, kdyby s sebou nezačala strhávat další. Během chvíle se už na ulici řítila polovina tašek ze střechy. Jen jsem tiše proklel toho člověka, který tu střechu tak zfušoval. "Jsou na střeše! NA STŘEŠE!" Rozlehlo se ulicí. V tu chvíli už nebyla nepozorovaně zmizet. Rozběhli jsme se po střechách vpřed, teď už nám mohlo být jedno, jestli se střechy za námi zhroutí nebo ne. Došlo mi, že po střeše se nemůžeme pohybovat věčně, vždyť bychom jen obíhali blok kolem dokola. Skočili jsme na verandu před jakousi hospodou a odtud na ulici. Rozvášněný dav se hnal za námi. Muž v kápi byl v jeho čele. Bylo mi jasné, že opravdové nebezpečí hrozí od něj. Ostatní byli jen stádo tupých ovcí, on však jednal chlasnokrevně. Utíkali jsme po nábřeží, teď už jsem neběžel naslepo ale sledoval určitý plán. Věděl jsem že kousek odtud je rozestavěný most. Stavěli ho z druhého břehu a s tím naším byl spojený provizorním lešením. Přeběhli jsme po něm a já se opřel do jedné z jeho podpěr. Obyčejný člověk by s ní ani nehnul, pro mě jako upíra to byla hračka, když mi ještě navíc dával sílu strach z pronásledování. Lešení se zhroutilo a dav pronásledovatelů zařval vzteky. Někteří se v zápalu vrhli do řeky nebo se vydali k nejbližšímu jinému mostu. Muž v kápi se jen zastavil a sundal ze zad kuši. S naprostou jistotou a klidem do ní vložil šíp a zamířil. Otočil jsem se a jeho pohled se střetl s mým. Přímo z něj tryskala téměř hmatatelná nenávist. Vystřelil a mě v tu chvíli došlo, že nemířil na mě ale na Anitu. Vrhnul jsem se po ní s úmyslem strhnout ji stranou. Bez šance. Šíp byl rychlejší. Ještě mě škrábl do ruky a se zabodl do zad mé milované Anity. S překvapením a úžasem v očích se otočila. Chytil jsem ji do náruče. Néééé!! "Miláčku... Polib mě prosím... Naposledy..." Do očí mi vhrkly slzy. Přitisknul jsem své rty na její... A najednou se rozpadla na prach... Zasáhla mě vlna bezmoci a pak ještě silnější vlna nenávisti. Otočil jsem se směrem k neznámému. Stál na druhém břehu s kuší skloněnou do země. Mohl mě zastřelit, ale neudělal to. Nemusel. Věděl, že už mě nemusí pronásledovat. Věděl, že teď si ho najdu já sám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama