Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Právo volby - jednorázová povídka

18. srpna 2008 v 23:03 | Rimmer |  Právo volby
Celý ten den byl na nic. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na kopačky, které jsem dostal o den dříve od své dívky - pardon, bývalé dívky - Berit. Ale asi jsem jen měl čekat, poslední dobou to mezi námi neklapalo. Uznávám svůj díl viny, ale nikdy jsem nebyl moc na řeči, raději poslouchám, než mluvím. Ale přesně to mi Berit vyčítala. Že s ní nemluvím. A když se našel kluk, který byl podle jejího mínění lepší, prostě šla za svým. Nejhorší bylo, že jsem ji chápal. Což ale neznamenalo, že bych se přes náš rozchod dokázal snadno přenést. Celý den jsem byl mimo, vůbec jsem nevnímal svět kolem sebe.

Večer mě parta vytáhla do baru na disco. Pozitivní bylo, že jsem měl šanci se odreagovat. Negativní bylo, že Berit šla taky a aby toho nebylo málo, šel s ní i Jerry, její nový kluk. Což byla druhý den po rozchodu docela dost rána pod pás. Ze začátku jsem se snažil se bavit s ostatními, ale dost dobře to nešlo. Vidět svou holku v náručí jiného kluka není zrovna pěkný pocit a i když jsem se pokoušel ty dva nevnímat, prostě to nešlo. Můj pohled se neustále točil jejich směrem, přestože jsem nechtěl. Nakonec jsem dospěl k názoru, že musím udělat něco radikálního. To nejsnadnější, co se nabízelo, bylo opít se do bezvědomí. Sice to ničemu nepomůže, ale aspoň mám šanci zapomenout, přinejmenším na zbytek večera. Bylo to zoufalé a asi i ubohé, ale to mi bylo fuk. Nic a nikdo mě od mého úmyslu nemohlo odvrátit a já neviděl jediný důvod, proč to neudělat. Došel jsem k baru a objednal první pití, které jsem na lístku uviděl. Sakra. Sednul jsem si přímo proti zrcadlu, ve kterém se odrážel obraz Berit a Jerryho. No bezva. Tenhle večer bylo snad všechno proti mně. Bohužel to bylo jediné volné místo na baru. Sotva jsem si dal druhou sklenku, ozval se za mnou příjemný hlas."Nenašlo by se tu ještě jedno místo?" Automaticky jsem se posunul stranou, aniž bych věděl, kdo na koho mluví. Ani mě nenapadlo, že by ta otázka mohla mířit na mě. Radši jsem sklopil zrak do své sklenice a ona neznámá se vmáčkla do vzniklé mezery. Pokusil jsem se nevnímat to jak se na mě natlačila, nemohl a ani nechtěl jsem jí to mít za zlé. Bylo tu opravdu narváno. "Co že tak sám?" Přišla další zvídavá otázka a já si s udivem uvědomil, že ona dívka mluví ke mě. Oby chlápci vedle nás byli totiž zabraní do rozhovoru se svými přáteli. Teprve teď jsem vzhlédnul a pořádně se podíval, komu že jsem to udělal místo. Spatřil jsem blondýnku s vlasy tak do půlky zad, asi tak o půl hlavy menší, než jsem já. Měla modro-šedivé oči, malý nos a drobná ústa a celkem ucházející postavu, byla štíhlá, a do mír 90-60-90 měla ještě dost daleko, ale i tak byla moc hezká. "No já tu v podstatě ani sám nejsem... moje parta sedí támhle." Kývnul jsem hlavou k obrazu v zrcadle. Zvědavě tím směrem pohlédla a zeptala se: "Myslíš ten stůl, jak se tam objímá ta holka s tim klukem? " Jen jsem pochmurně kývnul a zadíval se do dna své sklenice. "Vypadá to, že z těch dvou nejsi moc nadšený." Všímavej člověk. Ale co, když to někomu řeknu třeba se mi uleví. Takže jsem jí celou tu historii odvyprávěl. "no tak to je vážně síla. To ti teda nezávidim. A vůbec, jak se jmenuješ?" Jsem já to ale vůl! "Hned se představim, ale moh bych tě pozvat na seznamovacího panáka?" Sakra kde se tohle ve mě vzalo? Že by mi ta trocha alkoholu dodala tolik sebevědomí? Jindy bych něco takového asi neudělal, zvlášť ne u holky kterou neznam. Celkem potěšeně přikývla. Takže jsem tentokrát objednával pro dva. "Tak fajn... Já jsem Johny." "Aileen. Na co se napijeme?" Aileen... To jméno mě okouzlilo stejně jako jeho nositelka. "no... Co třeba... Prostě na to, že jsme se potkali?" Pozvedli jsme skleničky a pohlédli si do očí. V tu chvíli jsem nevěděl, co mě omámilo víc, jestli to byl její pohled, nebo alkohol.Začali jsme si povídat, vyptávala se na všechno možné a já vážně dokázal zapomenout na to, že o pár stolů dál je Berit s Jerrym. A když po nějaké době strávené s Aileen můj pohled náhodou zavadil o odraz objímající se dvojice, došlo mi, že si s ní rozumím daleko víc, než s Berit posledních pár týdnů. Večer najednou ubíhal mnohem příjemněji. Občs jeden z nás trošku zavrávoral a tyhle náhodné dotyky ve mě probudili touhu po něčem víc, než jen po rozhovoru. Asi jsem nebyl sám, protože když jsme po jedné takové srážce zůstali koukat jeden druhému do očí mnohem déle, než by se hodilo pro náhodné známé."Myslím, že mi to nějak stoupá do hlavy. Potřebovala bych na chvilku na čerstvý vzduch. Doprovodíš mě?" Kdo by odolal? Zaplatil jsem a vyšli jsme z baru. Ležel na kraji města, kousek odtud bylo jezero s travnatým břehem. Na jeho hladině se třpytil měsíc v úplňku a my se mlčky vydali podél břehu. Už jsme byli dost daleko od města, když Aileen najednou zavrávorala, snad zakopla. Jen tak tak jsem ji stačil zachytit do náruče. Otočila se ke mě a náhle mě objala a poíbila. Byl jsem překvapený, ale polibek jsem jí vrátil. Jako by ji to povzbudilo, přitiskla se ke mě mnohem těsněji. Vychutnával jsem opojný dotek jejích rtů, zajel jí rukama na zádech pod tričko. Nebránila se a moje ruce jí nedočkavě hladily po hebké kůži. Klesli jsme na zem a já pod svými zády ucítil měkou trávu. Jeden vášnivý polibek stíhal druhý a ani jeden z nás očividně neměl chuť přestat, ale ani zajít dál. Až po chvíli se Aileen odtrhla a položila si hlavu na moje rameno. "Zábava skončila. Je čas... " Z jejího hlasu náhle čišel chlad. Ale nedokázal jsem se náhle ani pohnout.Obkročmo si na mě sedla a v jejím výrazu bylo cosi podivného. Snad...Hlad?! "Děkuji za pěkný večer Johny. Je mi skoro líto, že to musím udělat. Ale je to silnější než já." V jejích otevřených ústech se najednou zaleskly ohromné špičáky. Sklonila se k mému krku a mým tělem prolétla obrovsá ochromující bolest. Vteřinu na to jsem se propadl do milosrdné náruče bezvědomí.
Ráno jsem se probral v trávě, pokryté rosou. Chvíli trvalo, než mi došlo, že jsem stále ještě na břehu jezera.Pomalu jsem si začal srovnávat myšlenky a skládat zamlžené vzpomínky jednu ke druhé. Vzpoměl jsem si na Aileen, i na to jak jsme klesli na zem. Bylo to tady nebo někde o kus dál? Pak se mi v mysli vybavil obraz, který jsem považoval za výplod své fantazie. Z Aileen se stala upírka a vysála mě. Ježíš já musel vypadat! Nejspíš jsem byl tak namol že jsem usnul a ona odešla. Sakra! To jsem celej já. Zkazim, na co sáhnu. Znovu se mi vrátí ta absurdní představa a já se instinktivně dotknu kůže na krku. S překvapení nahmatám dva malé stroupky. Co to sakra...?! Ale ne, to je blbost, na upíry přece nevěřím, vždyť je to jen výmysl! Pousměju se tomu, že se vůbec zabývám takovou kravinou. Ale kdesi ve mě hlodá červík pochybností: A od čeho jsou ty dvě malé ranky? A proč se cítíš tak slabý? A co když upíři existují? A co když.... Nakonec je zaplaším, ale sem tam znovu vyplavou na povrch. Pár dnů uběhlo a mě se na tuhle příhodu podařilo téměř zapomenout. S parttou jsme vyrazili k vodě, strávili jsme celkem fajn odpoledne u jezera na sluníčku. Ale když jsem přišel domů, zjistil jsem, že mám celou kůži, kterou nekryly plavky úplně rudou. Jako bych měl na něco alergii. Došlo mi to až když jsem viděl ty bílé pruhy od plavek.To jsou spáleniny od slunce! Ale jak je to možný? Nikdy jsem na slunce tak citlivej nebyl... Ledaže... Ozve se odněkud z mého nitra hlodavý hlásek, ledaže by se z tebe stával upír. Blbost! Okřiknu se za tak stupidní nápad, ale moje pochybnosti se vrátí v plné síle, možná dokonce silnější.A druhý den se jen potvrzují. Sotva ráno rozhrnu závěs a podívám se ven, oslepí mě světlo vycházejícího slunce. A to takovým způsobem, že musím závěs okamžitě zatáhnout. Nemůžu vyjít ven, bolest, kterou mi slunce způsobuje je nesnesitelná. Sakra! Co to má znamenat? Dobrá, nebudu dělat ukvapený závěry. Počkam do zítra. Ale doma se hrozně nudím. Napadne mě, že bych se moh' aspoň zbavit vzpomínek na Berit. Posbírám vše, co mi ji připomíná a dám to do krabice. Plyšáky, společný fotky... Pak vezmu do ruky krabičku se stříbrným řetízkem. Nedá mi to a vezmu ho naposled do ruky. Okamžitě ho však s výkřikem upustím na koberec. Když jsem se pak podíval na svou ruku, přes mé prsty se táhne vypálená černá rýha. To... To je nesmysl! Přece nemůžu být... "Ale ano. Můžeš. A taky jsi." Ten hlas... To není ten hlásek, který ve mě hlodal... To je... Aileen? Ale co dělá v mé hlavě? "To já tě stvořila. Mezi námi je pouto které nelze přetrhnout. Leda by jeden z nás zemřel. A to se stane těžko... Teď totiž budeš žít věčně." Ale proč sakra? Proč já? Nikdy jsem nechtěl bejt upír. Nemam v úmyslu vraždit lidi! "Víš máš v sobě něco co mě zaujalo. Nebýt toho, našla bych si jinou oběť. A ty lidi... teď už je můžeš brát jako součást potravního řetězce, která je pod tebou. Počkej až ochutnáš krev... " Zní to tak sarkasticky... Kam se poděla ta milá dívka, která se mnou byla ten večer? "Jsi tak nádherně naivní! Jedinný, co se mi na tom večeru, krom tvé krve samozřejmě, líbilo, byl ten polibek... V tu chvíli, nemít tak obrovskou žízeň, bych si to s tebou klidně rozdala." Její hlas zní tak chladně, tak cize... Při pomyšlení na to co řekla se otřesu odporem. Samozřejmě vycítila jak mi je a já měl možnost si vyslechnout její chladný škodolibý smích. "Však ty časem pochopíš... A připlazíš se za mnou na kolenou, budeš žadonit o jedinný můj dotek!" A zcela bez varování náš mentální rozhovor přerušila. V hlavě mi hučelo jako v úlu. Pořád jsem se s tím odmítal smířit. Hned jak se setmělo, vyběhl jsem z domu jako šílený. Bylo mi jedno kam běžím.
Krajinu kolem sebe jsem nevnímal, stejně se utápěla ve tmě. Hnal jsem se pořád dál a dál, dokud jsem se vysílením nezhroutil. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale probrala mě hrozná žízeň. Zaslechl jsem zvuk tekoucí vody a vydal se za ním. Byl mnohem dál, než jsem myslel, normálně bych ho vůbec neměl slyšet. Být upírem mělo i svou výhodu. Ale ať jsem hltal vodu sebevíc, moje žízeň stále rostla. Z blízké mýtiny jsem uslyšel praskající větvičku. V měsíčním světle tam stála laň. Za jiných okolností by to byl nádherný pohled. Ale mě už zcela ovládla touha po krvi. Jediným trhnutím jsem jí slomil vaz. Zabořil jsem své, náhle nezvykle dlouhé špičáky do tepny na jejím krku. Hltavě jsem pil a horká krev pomalu hasila mou žízeň. Konečně jsem se odtrhl. Její krev mi stále stékala po krku a ve mě se zvedla vlna odporu k sobě samému. Žaludek se mi obrátil naruby a bylo mi na zvracení. Jsem stvůra! A tohle bych dělal lidem! Zhrozím se při představě, že bych to mohl udělat třeba Berit. Jasně, rozešli jsme se, ale i tak. Ne! To se nesmí stát. Musím tomu zabránit. Za každou cenu. Úplně každou.
Konečně jsem začal trochu vnímat své okolí. Doběhl jsem až ke zřícenině hradu, kam jsme rádi chodili na výlety. Dostal jsem neuvěřitelné nutkání vylézt na vrchol hradeb. Za normálních okolností by to byla sebevražda. Ale pro upíra? Hračka. Posadil jsem se na kamenou zeď a koukal se dolů. Přímo pode mnou byla aspoň dvacetimetrová hloubka. V údolé v dálce jsem viděl světla města a lesknoucí se hladinu jezera. Byl jsem zase schopný myslet v klidu. Ne. Ze mě se nesmí stát vraždící netvor. Když má člověk rakovinu, musí se nádor odstranit, jinak je smrtelný. Jenže... Já sám jsem ta rakovina. Ten nádor, který se musí odstranit. Ale jak? Skalpel proti mě nic nezmůže. Zahledím se na tmavou čáru hor na obzoru a přemýšlím. Její okraje se náhle pomalu začali barvit do oranžova. Jasně! To by mohlo být řešení... Ale... Dost drastické... Nad obzorem se ukázal vršek zlatého slunečního kotouče. Ano... Můj zlatý skalpel... Mého těla se dotkl první sluneční paprsek a spolu s ním i nesnesitelná bolest. Nejdřív se musím nutit zůstat na místě, ale jak Slunce stoupalo, má bolest rostla a já už se stejně nemohl hnout. Moje poslední myšlenky patřily Aileen. "Ať už mě teď vnímáš nebo ne, tak tě ujišťuju, že jsem si zvolil." Vždyť k čemu by byl život, kdybychom neměli právo volby?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama