Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Omyly a zrady - část 5. - závěr

18. srpna 2008 v 23:30 | Rimmer |  Omyly a zrady
Sakra! "Ááá, všimnul sis naší krásné přítelkyně? Je to můj dar tobě. Pokud vím, zlomila ti srdce. Teď máš možnost splatit účet. Chci abys jí vypálil naše znamení. To pro ni bude potupa až do konce věčnosti. Pokud ji ovšem necháš žít tak dlouho." Tan hajzl! Je jasné, že zkouší, jestli mi může věřit.Co teď? "No myslím, že alespoň do té doby než mě omrzí si s ní hrát. Teď dostanu to co jsem chtěl." Dojdu ke stěně, na které jsou pověšeny mučící nástroje. Viky je vzhůru, očividně poznala můj hlas a teď se zmítá v poutech. Snaží se něco říct, ale roubík jí to nedovolí. Všimnu si, že všechny nástroje jsou ze stříbra. Původně jsem myslel, že je ta mučírna určená hlavně lidem, teď už chápu svůj omyl. V koutě stojí nádoba se žhavými uhlíky. Vyberu si vypalovací znak a položím ho do nich.

Zařízení je situováno tak, aby oběť viděla vše co si její mučitel připravuje. To ještě zvýší její strach a zřejmě i potěšení dotyčného. Viky mě už jen tiše propaluje pohledem plným chladné nenávisti. Znovu se zastavuji před sadou nástroujů. U některých je účel zřejmý, u jiných jen hádám, k čemu můžou být. Vyberu si dřevěný kolík s postříbřenou, tenkou, jako břitva ostrou špičkou. Zlehka ji přejedu bříškem palce. Okamžitě pocítím spalující bolest a z prstu vytryskne krev. "Pozor, jsou opravdu kvalitní." prohlásí Nathan. Sleduje moje počínání z bezpečné vzdálenosti, ale v jeho očích vidím pomalu rostoucí důvěru. "Všimnul jsem si. Tak se trošku pobavíme, než se nám to rozpálí." Nenávist v jejích očích se pomalu mění na strach, čím víc se k ní blížím. "Víš, holčičko, zlomilas mi srdce. A to bolí. Moc to bolí... Ale já zastávám názor, že sdílet bolest sám nemá smysl... Takže se o ní rozdělím s Tebou... " Přejedu jí po odhaleném břiše tupou stranou kůlu. Otřese se, těžko říct jestli strachem nebo odporem. Pak zlehka přejedu špičkou od jejího předloktí k zápěstí. Za špicí kůlu se okamžitě objeví tmavá čára vytékající krve. Její výkřik je ztlumený roubíkem. Skloním se k ní a slíznu krev. Chutná božsky. Otočím se k vypalovacímu železu. Je už rozžhavené do ruda. Pomalu ho uchopím a blížím se s ním k Viky. Pomalu s ním mávnu jen pár centimetrů před jejíma očima. To už Nathan nevydrží a přistoupí až ke mě. Kdyby dýchal tak cítím jeho dech za krkem. Bestie v něm touží po krvi a po bolesti. "Tak kam, " chladně se usměju, "na rameno? Na záda? Na bříško? Ne... Napadá mě krásnější a lepší místo." Strhnu jí tričko Nakloním se nad krk a políbím ji. Znovu se otřese, tentokrát už určitě odporem. "Nathane? Mohl bys zlatíčka poslat aby přivedla čerstvý maso? Chi aby nám slečinka neztratila síly a mi koneckonců taky ne." Ten jen kývne, v jeho očích je čistá krvežíznivost. Obě otrokyně zmizí splnit rozkaz. "A teď..." namířím železo nad její levé ňadro a zdvinhu ruku. Nathan za mnou už skoro slintá. Máchnu rukou...

A zastavím ji jen centimetry od její hebké kůže. Zároveň švihnu tou druhou, ve které stále svírám kůl. Nathan si ani nevšimnul, že se rozpadl na prach. S odporem odhodím rozpálené železo a klesnu na kolena. Roztřesu se úlevou. Ještě chvíli hrát tuhle hru a zešílel bych. Vzchopím se a vyndám Viky roubík. "Johne, " vydechne udiveně, "co se to... Já to vůbec nechápu..." Jak by taky mohla. "Chtěl jsem původně dělat špeha. Ale když jsem tě tu našel, musel jsem jednat. Neudělal jsem nic z toho, z čeho mě obviňují. Jenže mi nkdo nevěřil. Za to zranění se omlouvám, ale jinak bych Nathana nepřesvědčil. Jinak by se ke mě nepřiblížil a neposlal by pryč ty dvě." Z chodby za dveřmi se ozve zvuk kroků. Sakra, Vracejí se! Pozdvinhu ruku s kůlem, který zabil Nathana a připravím se k boji. Dveře se s třesknutím rozrazí. V nich stojí Ben s namířenou pistolí. V jeho očích se zračí nenávist a strach o Viky. Hlavou mi prolétne celá scéna z jeho pohledu: Viky přivázaná ke stolu a nad ní já, s pozvednutým kůlem. Napadá mě jen jedno logické vyústění téhle situace. A vzápětí se moje úvaha potvrdí. Ozvou se dvě rány a já narazím do stěny za mnou. "Má nabito stříbrnými kulkami," bleskne mi hlavou. "Nééé," zaslechnu ještě Vikyin zděšený výkřik. A pak už se propadnu do hlubin věčnosti...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eleanor Eleanor | E-mail | 23. srpna 2008 v 17:50 | Reagovat

No teda,ze nak upiry nemusim,ale tohle bylo fakt mazecky...Mas talent,pokracuj;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama