Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Omyly a zrady - část 4.

18. srpna 2008 v 23:29 | Rimmer |  Omyly a zrady
Sakra! A co já teď asi tak mám dělat?! Nemám nic, nikoho... Snad jen Viky. Ta by mi mohla aspoň trochu pomoci. Ale sblížili jsme se natolik, aby mi věřila nebo je taky proti mě? Mými myšlenkami zmítala nejistota a já se do nich pohroužil tak, až jsem si najednou s hrůzou uvědomil, že jsem skoro v centru. Vždyť by mě tu klidně někdo mohl poznat.Okamžitě se začnu snažit, aby mi nebylo moc vidět do tváře. Okamžitě se ze mě stává paranoik, kdykoli se na mě někdo podívá, hned ho začnu podezřívat. Musím se odsud dostat, jinak z toho brzy zešílím.Čím více jsem se vzdaloval centru a tím i Sídlu, tím klidnější jsem byl. Napadlo mě zajít do svého bývalého bytu. Tuhle myšlenku jsem ale ihned zavrhnul, pokud na mě někde chtějí čekat, tak tam určitě budou. Uvažoval jsem o tom, jak se spojit s Viky, aniž bych se nechal chytit nebo zabít.V tu chvíli mi to připadá absolutně nemožné. Ale tuhle situaci musím začít nějak řešit, vždyť já ani nemám kam jít. A co kdyby... Ale ne! To nemůžu! Přece nepůjdu za Nathanem... To bych byl vážně zrádce! Jenže... koho bych mohl zradit? Vždyť nikam nepatřím. Ale přidat se k těmhle... Zrůdám? Vrahům? Ani nevím, jak bych to nazval. Rozhodnu se přespat v parku, koneckonců, tisíce bezdomovců tak spí i v zimě, tak proč bych já nemohl jednu noc?

Ze spánku mě vyruší skřípání písku na parkové cestičce. Že by noční hlídač? Radši budu dál předstírat spánek. Kroky se zastavili přímo u mě. Instiktivně jsem očekával, že mi do obličeje někdo posvítí. Nic takového se nestane. "Zdravim. Teď pomalu otevřeš oči a neuděláš ani jeden prudkej pohyb. Mam nabito stříbrem, kdybys to náhodou chtěl zkusit." Ozve se tichý hlas plný nenávisti. Poslechnu ho. Přede mnou stojí starší muž, tak kolem padesátky, alespoň podle lidských měřítek. Tohle bude stoprocentně upír. "Co po mě chcete?" Obličej se mu zkřiví vztekem. "Ty hajzle, ty máš ještě tu drzost se zeptat? Odprásknul bych tě nejradši na místě! Zařvalo kvůli tobě až moc mých přátel na to, aby sis moh' dovolit mě provokovat! Ale já si počkám, protože pokud tě dovedu před Zorana, čeká tě lepší trest než rychlá kulka. Takže se teď pomalu zvedneš a půjdeš přede mnou. A pokud by tě napadlo, že se necháš zastřelit na útěku, tak mi věř, že budu mířit na nohy, takže trestu neutečeš." A sakra! To po mě vyhlásili pátrání nebo mě našel náhodou? Zajímalo by mě, jestli jich je tu víc, ale není důvod aby se skrývali, takže předpokládám, že je sám. Je mi jasný, že do Sídla mě dovést nesmí. Ale jak mu zdrhnout? Musím utéct dřív než se dostaneme ven z parku, na ulici by to mohlo vyvolat nechtěnou pozornost. Takže mám odporně málo času. Pomalu jsem se začal zvedat z lavičky a uvažoval o svých možnostech. V tu chvíli udělal neznámý upír krok zpět, aby si udržel odstup. Zároveň však pohnul hlavní a tak na mě na moment přestal mířit. Využil jsem svou šanci a skočil po ruce se zbraní. Síla mého nárazu nás oba strhla na zem. Vmžiku jsme oba znovu stáli na nohou, tentokrát jsem to však byl já, kdo držel v ruce zbraň. "Tak dělej, zabij mě! Na co sakra ještě čekáš?" Ano, mohl bych to udělat, zahladil bych stopu... Ale zároveň bych ztratil jakoukoli možnost odhalit pravdu. "Nechci vás zabít. A nemůžu ani za smrt těch v horách. Když jsem ze sídla odjížděl, zdůrazňuju: odjížděl, ne utíkal, jelo na horu tmavé auto. Neviděl jsem značku ani toho, kdo byl uvnitř, ale já nikoho nezabil. Nečekám že mi uvěříte, ani že mi uvěří Zoran, proto utíkám. A teď odsud vypadněte. " Vrhnul na mě nedůvěřivý pohled. "A jak mám vědět, že mi nenapálíš kulku do zad? " "Kdybych to chtěl udělat, tak už byste byl mrtvý. A ještě něco. Mám v plánu přidat se k Nathanovi. Pokud to půjde, budu vám tu nechávat informace. Na téhle laviččce, řekněme každý čtvrtek v šest ráno. Pokud se tu za týden nic neobjeví, zkuste to příště. A teď už, proboha, vypadněte!" Konečně si vzal mou radu k srdci a odešel.. Tu kravinu o Nathanovi jsem plácnul v pravý čas. Nebo to snad nebyla kravina? Měl bych se opravdu spojit s Nathanem a dělat špeha? Teprve teď mi dochází, že to musím udělat. Jinak ztratím naději že mi ostatní uvěří.

Znovu se vydávám na cestu do přístavu. Nathan se určitě objeví. Ani nevím, kde tu jistotu beru. Moje doměnka se ukáže jako pravdivá, sotva se zadívám na moře, vynoří se z mlhy za mnou jeho postava. "Tak ses vrátil... Říkal jsem to. Už jsi změnil názor?" Nejradši bych ho na místě zabil. Ale skryju svou nenávist a řeknu mu to, co chce slyšet. "Ano. Částečně z nutnosti, ale i ze zvědavosti." Vzduch prořízne jeho chladný smích. "To se mi líbí, to se mi opravdu líbí. No, když jsi zvědavý, tak by bylo nepěkné tě zklamat ne?" Procházíme spletí špinavých, úzkých, přístavních uliček. Všude se válí odpadky a z toho pachu se mi zvedá žaludek. Docházíme k malým,rezavým a posprejovaným dveřím.

Nathan dvakrát krátce zabouchá. Ve dveřích se s ostrým zaskřípěním otevře průzor. Hned jak strážný zjistí kdo jde, bez dalších otázek otvírá. Zevnitř je slyšet hlasitá hudba. S údivem se rozhlížím po okolí. Ocitám se v nějakém celkem luxusním klubu, u stolů okolo stěn sedí spousta mladých mužů. Ale většinou samí upíři. Na parketu uprostřed se smyslně svíjí jejich partnerky. K svému údivu zjišťuji, že nejde jen o upírky ale i o živé dívky. Jedno mají společné: Jejich oblečení víc odhaluje, než zahaluje. Zajímalo by mě, jestli si ty holky uvědomují, že jsou ve smrtelném nebezpečí. Zjevně ano, protože v tu chvíli se jedna z nich začne smyslně svíjet kolem jedné z upírek. Následně se obě dívky vášnivě políbí a upírka zabodne své zuby jejího do krku a žíznivě pije.Během chvíle padá dívčino bezvládné tělo k zemi, za absolutního nezájmu svého okolí. Něco mi říká, že to není konec, že se ta dívka během chvíle znovu vzbudí. Tentokrát už v ní ale nebude vůbec nic lidského. Celé to divadlo je ve své podstatě odpudivé. Ale na druhou stranu cítím, že je na něm cosi zvráceně vzrušujícího. Až se sám polekám svých pocitů. "A to není všechno," vytrhne mě ze zamyšlení Nathanův hlas, "Pojď, půjdeme dál." V chodbě za klubem nastupujeme do výtahu a sjíždíme o několik pater níž. Uvědomuji si další rozdíl mezi Zoranem a Nathanem. Zatímco Zoran má své sídlo v nejvyšším patře, Nathan se soustředí spíš na podzemí. "Vítej v mém království!" prohlásí poté, co se otevřou dveře výtahu. Objeví se přede mnou pokuj jako z nějakého horroru. Polovina je zařízena s vytrříbeným vkusem, ta druhá vypadá spíš jako středověká mučírna. Nebo spíš nějaký sado-masochistický salon. V nohách obrovské postele klečí dvě nádherné upírky, ve tváři mají pokorný, téměř ustrašený výraz. Obě jsou oblečené v rajcovních kožených korzetech a kraťoučkých sukních. "Tohle jsou moje zlatíčka, poslechnou mě na slovo. Udělají pro mě cokoli. Myslím opravdu cokoli. Dokázaly by se navzájem zabít. A nenech se mýlit, vypadají sice jako berácni, ale kdyby se mě někdo pokusil zabít, zjistil by že jsou to nelítostní a skvělí zabijáci." V tu chvíli už ho skoro nevnímám. Zrak mi totiž padl na osobu přivázanou k jakémusi podivnému stolu v mučírně. Je kamenný a po stranách má jakési žlábky. Černá se v nich zaschlá krev. Ale víc než stůl mě zajímá onen zajatec. S hrůzou poznávám Viky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama