Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Omyly a zrady - část 3.

18. srpna 2008 v 23:27 | Rimmer |  Omyly a zrady
Abych to měl ještě o něco složitější, najdu ji s Benem. "Viky, můžeš na chvilku?" Určitě si musí myslet, že chci řešit tu událost u jezera. Ale neodmítne mě. "Jasně, co potřebuješ?" Snad mi uvěří. "viděl jsem v lese upíra. Plížil se lesem k vile a vyfotil si všechny alarmy. Když jsem se mu ukázal, pokusil se mě zabít. Měl jsem štěstí. Zemřel on." Je viditelně překvapená. Očividně neví, co si o tom má myslet. Během chvilky se však rozhodne. "Zaveď nás tam. Hned." Ben, který až doteď stál stranou, takže náš rozhovor neslyšel, se k nám okamžitě přidal. Zavedl jsem je přímo ke stromu, pod kterým neznámý zemřel. Ale už na první pohled tu bylo něco špatně.

Stále tu ležela ta větev, na zemi kolem stopy boje, ale zmizel popel i oblečení. "Já... Já to nechápu! Tady ležel." V Benových očích je vidět nedůvěra, ale i tak se zeptá. "A kdo tu měl ležet?" Tentokrát už ani já nemluvím s takovou jistotou. Že by se mi to jen zdálo? Ale ne, to určitě ne. "Upír. Zabil se o tenhle pahýl. Pod tím stromem je... bylo jeho oblečení." Oba dva se skloní nad inkriminovaným místem. "Opravdu. Něco tu leželo. Ale nedá se to poznat. Víš jistě co jsi viděl, Johne?" Doteď jsem si jistý byl. Ale když zmizelo oblečení... Ne, teď už mi nikdo neuvěří. Koneckonců... Vždyť už si nevěřím ani já sám. "Omlouvám se. Asi jsem usnul a pak zpanikařil. Promiňte." Viky sice vypadá, že jí ta náhlá změna názoru nesedí, ale přikývne a zavěsí se do Bena. Jen je závistivě sleduji, jak spolu šťastně odcházejí.Vrátil jsem se do svého pokoje ve vile. Sesunul jsem se na postel a zůstal tupě zírat do stropu. Copak jsem blázen? Měl jsem halušky? Pak se moje myšlenky vrátí zpátky k Viky a Benovi. Utápím se v depresi a snažím se myslet na něco jiného. Převrátil jsem se na bok a pro změnu začal civět do stěny. Moje černé myšlenky najednou přerušilo uvědomění si, že ležím na něčem tvrdém. Vytáhl jsem z kapsy malou černou krabičku. No jistě! Jeho foťák! Proč mě to nenapadlo dřív? No teď aspoň vím, že jsem neměl halucinace. Měl jsem chuť se rozběhnout za Viky nebo Benem, ale okamžitě jsem své nadšení zchladil. Těžko by mi uvěřili. Nejspíš by měli za to, že jsem prostě nedokázal přijmout fakt, že se mi to zdálo a tak jsem vyrobil důkaz. Sakra, ale co teda mám dělat? Rozhodl jsem se dostat se odtud pryč. Potřeboval jsem trochu času abych se dostal z toho zklamání s Viky. Vzal jsem klíčky od Eleanor a nastartoval. Okamžitě jsem se s ní spojil... Cítil jsem jak mnou procházely vibrace motoru. V tu chvíli jsme byli jedno tělo a jeden motor. Řítil jsem se šílenou rychlostí směrem k městu. Najednou se ve mě ale cosi zlomilo a já zastavil na odpočívadle uprostřed opuštěné , nocí zakryté krajiny. Opřel jsem se o kapotu a zahleděl se na hvězdami posetou oblohu. Zasnil jsem se. V hlavě se mi vytvořila představa krásné dívky, která by mě milovala a rozuměla mi. Představil jsem si, jak stojíme v objetí a pozorujeme oblohu společně. Pak jsme si pohlédli do očí a oba spatřili jen lásku a touhu. Naše rty se spojily ve vášnivém polibku, který jako by měl trvat věčně. Reálný svět kolem mě jako by přestal existovat. Ze sladkých snů mě však vytrhnul vzdálený hukot motoru. Auto, které se šplhá nahoru serpentinami. Vsednul jsem zpět za volant Eleanor, ale motor nechám vypnutý. Okolo mě projede černý sedan, nerozeznal však téměř ani obrys, natož značku. Když vůz zmizel za zatáčkou, nahodil jsem motor a odjel do města.

Zastavil jsem před rezidencí a vypnul motor. Ale z auta jsem nevystoupil, jako by mě něco ještě táhlo pryč. Znovu jsem nastartoval a vydal se do ulic města. Bezcílně jsem se toulal křížem krážem, až jsem dorazil do průmyslové čtvrti. Ulice tady byly špinavé, okna domů zaprášená a krom pár bezdomovců a opilců nikde ani noha. Dojel jsem až k přístavu a vystoupil, abych si protáhnul nohy.Zamyšleně jsem se zahleděl do špivé přístavní vody. Za mnou se ozval zvuk několikerých kroků. S nepříjemným mrazením v zádech jsem se otočil. Za mnou stálo pět mlčících postav včerných pláštích s kápí spuštěnou hluboko do obličeje."Tak to ty jsi zabil Davea? To bych nečekal. Měl být zkušenější. Zřejmě tě podcenil. " Prostřední postava shodila kápi. Podle všeho byl tohle ten mluvčí. Měl holou hlavu, krutý výraz a mongoloidní rysy. "Dave? Kdo je.. Kdo byl Dave? A kdo jste vy?" Jeho tenké rty se spojily v chladném úsměvu. "Dave byl náš muž, na kterého jsi narazil v tom lese. A já jsem Nathan." Po zádech mi stékají ledové kapky potu. Takže ten upír z lesa patřil mezi Světlonoše. To mě mělo napadnout dřív. Nejspíš ho přišli pomstít. "Jestli jste mě přišli zabít, tak do toho." Znovu se ozve jeho chladný smích. "Ne, nechci tě zabít. Spíš jsem ti přišel nabídnout spojenectví. Pokud odmítneš, zemřeš, ale ne naší rukou." Co to sakra plácá? Pokud ho odmítnu, zemřu, ale nezabijou mě jeho lidi? "To riziko jsem ochoten podstoupit." Znovu si nasadí kápi a otočí se k odchodu. "Nevadí. Přijde chvíle, kdy to budeš vidět jinak. A až přijde, věř že tě neodmítneme." Ani jeho poslední slova mi nedávají smysl. Ale on i jeho společníci už mizí v přístavní mlze.

Odjel jsem zpět k rezidenci. Zastavil jsem naproti vchodu přes ulici. Vypadá to, že ochranka u vstupu posílila. Zajímalo by mě proč. Jeden z nich si všimne Eleanor a mě za volantem. Začínám mít nepříjemný pocit, zvlášť když okamžitě začne cosi hlásit do vysílačky. I jeho kolegové se na mě okamžitě zaměřili. Co se to tu sakra děje? Podlehnu instinktu a pomalu se rozjedu směrem od rezidence. Ve zpětném zrcátku sleduji reakci goril. Ty se okamžitě rozběhly mým směrem a ještě v běhu vytahují zbraně. Nehodlám čekat až mi to někdo kulkou vysvětlí a sešlápnu plynový pedál na podlahu. Od pneumatik se zakouří a Eleanor bleskově vyráží pryč. Kolem auta začínají lítat kulky, takže koukám zmizet za nejbližším rohem.Ale dřív, než si stihnu oddychnout, se zpoza rohu vyřítí dva černé sedany. Sakra! Evidentně jdou po mě, i když netuším proč, ale nehodlám je nechat dostat se ke mě tak blízko, aby mi to mohli prozradit. Řítil jsem se městem naprosto šílenou rychlostí a několirát jsem jen o vlásek unikl srážce. Být někde na dálnici, neměli by proti Eleanor nárok, ale v ulicích města je to o něčem jiném. Nedá se tu využít celý její potenciál. Ženu se podél jednoho z přílivových kanálů, během přílivu se naplní vodou a tak zabrání zatopení pobřeží. Vjedu do úzké uličky, a kouknu do zpětného zrcátka. Oba sedany jsou mi stále v patách. Při pohledu dopředu strnu. Konec uličky se zběsile blíží a spolu s ním i zamčená vrata. Za nimi je betonový sjezd dolů do kanálu. Jen zatnu zuby, v duchu se omluvím Eleanor za to co se chystám udělat a ještě víc přimáčknu pedál plynu k podlaze. Ozve se rána a pak skřípání kovu o kov. Doslova proletím do kanálu. Tady mám šanci. Konečně jim můžu předvést, že proti téhle krásce nemají nárok. Během chvíle jim zmizím v jedné z mnoha větví kanálu. Prorazím další vrata a ocitnu se zpět v ulicích. I když se mi vůbec nechce, je jasné, že Eleanor budu muset opustit. Je moc nápadná, zvlášť teď se všemi těmi škrábanci. Radši ji odstavím hned. Nikdy nemůžu vědět, kde ji kdo pozná.

Teprve teď jsem měl možnost si srovnat co se stalo. Ačkoli jsem se upírem stal teprve nedávno, přijali mě celkem vřele. Ale najednou mi bez jakéhokoli zřejmého důvodu jdou po krku a neváhají střílet. Co se to krucinál děje? Napadá mě jedinná možnost, jak to zjistit. Viky. Musím počkat až se vrátí do města a najít ji. A doufat, že mě nezradí, hned jak mě pozná. Ale co dělat teď hned? Pak mě napadla další teorie. Vzpoměl jsem si na Nathanova slova. Přijde chvíle, kdy to budeš vidět jinak. Jako by věděl, co se stane. A pokud věděl, bude vědět i proč se to stalo. Jenže jak ho teď najít? Shrnul jsem si informace, které jsem o něm měl. Mohl bych lézt po těch nejzapadlejších klubech a ptát se. Ale jako nejjednodušší řešení mi přišlo vrátit se na místo, kde jsme spolu mluvili. Ale jak se tam dostat? Potřeboval bych auto, ale nejsem zrovna expert na to abych ho mohl ukrást. Nakonec se rozhodnu risknout taxi. Vysadí mě na okraji průmyslové čtvrti, dál musím po svých.
Procházím špinavými ulicemi a mám nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Kdykoli se však o tom chci přesvědčit, naspatřím nic podezřelého, maximálně spícího bezdomovce. Nakonec se znovu dostanu do míst, kde jsem předtím stál. Na chvíli jsem se zadíval do špinavé přístavní vody. "Takže ses vrátil, jak jsem říkal." Ozval se za mými zády chladný hlas. Škubnul jsem sebou a otočil se. Vůbec jsem Nathana neslyšel přicházet. "Ano vrátil. Ale ne proto, abych se s vámi spojil. Přišel jsem Vás požádat o pár informací. Napřklad o tom, proč po mě ti druzí z ničeho nic jdou." Na jeho tváři se objevil pobavený, téměř škodolibý úsměv. "Ano. To ti klidně řeknu. A ohledně Tvého spojení s námi, jak už jsem jednou říkal, myslím, že změníš názor." Ty jeho tajnůstkářský řeči mě pomalu začínají vytáčet. Ale narěji ho nechám pokračovat bez přerušení. "Za to že po tobě jdou, můžu tak trochu já, vlastně spíš moji spolubojovníci. Čas tvého zmizení z horské chaty se totiž relativně dobře shoduje s výbuchem bomby, kterou tam dodali naši. Tvoje smůla je v tom, že je nikdo neviděl, zato ty jsi zmizel bez vysvětlení. A to, že jsi před nimi teď prchal, je v jejich podezření jen utvrdilo. Takže ať už se k nám přidáš nebo ne, v jejich očích už jsi jedním z nás. " Do hajzlu! Takže za to může on! A ten parchant si ještě klidně dovolí tvrdit, že se k němu přidám! "A i po tom všem si myslíte, že mám chuť se k vám přidat?" Znovu mám možnost spatřit Nathanův sebevědomý, ledový úsměv. "Chuť zcela jistě ne. Prozatím. Ale je to nutnost, pokud se chceš dožít dalšího úplňku. Protože oni po tobě půjdou, to mi věř." Otočil se a zmizel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama