Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Omyly a zrady - část 2.

18. srpna 2008 v 23:25 | Rimmer |  Omyly a zrady
Nastoupíme do výtahu a ten se vydá vzhůru. Když zastaví, vyjdeme ještě pár shodů a ocitneme se pod prosklenou kupolí na vrcholku střechy. Okolo stojí několik tělesných ztrážců a uprostřed na jakémsi trůnu postava v kápi. "Zdravím tě, Starší. Jsme tu jak sis přál." V jejím hlase je patrná velká úcta. "Ano... Jak jsem si přál... Vysvětli mi, co se stalo." Je to spíš prosba než rozkaz, ale zárověň je z tónu jeho hlasu znát, že se tahle prosba neodmítá. "Dostala jsem se do situace, která vyžadovala utajení. Bohužel , souhra okolností mě donutila udělat to co jsem udělala." Vysvětluje Viky a vypráví Staršímu celý příběh. "Dobrá. Věřím ti. A teď k tobě, náš nový bratře. Vítej mezi námi. Viky ti vysvětlí všechno co potřebuješ a ze začátku ti pomůže si zvyknout." S úctou skloním hlavu. "Děkuji, Starší." Následuji Vikyina příkladu a obracím se k odchodu. Když jsme znovu ve výtahu, zeptám se jí co bude dál. "Vezmu tě do našeho venkovského sídla. A jak říkal Zoran, pomůžu ti se adaptovat." Zoran... Tak se tedy Starší jmenuje.

Výtah se tentokrát zastaví v podzemních garážích. Okamžitě mě ohromí výběr aut, která tu jsou. Od polorozpadlých vraků, přes sporťáky a limuzíny až po naleštěné veterány. "Kterým pojedeme?" Hořím zvědavostí. Ale Viky se jen pobaveně usměje. "Můžeš si vybrat." Jsem v sedmém nebi. Okouzleně procházím řady vozů. Ale to snad... Ne to nemůže být... Eleanor... Moje sladká Eleanor...Ford Mustang Shelby GT 500 z roku 1967... Můj dávný sen. Pohladím ji po kapotě, abych se ujistil že se mi to nezdá. Nezdá. Ta chromovaná kráska tu opravdu je. Viky už ani nečeká, že bych se mohl rozhodnout jinak a rovnou vklouzne za volant. "Koukám, že ti Eleanor taky spletla hlavu co?" To má tedy naprostou pravdu. Hned jak vyjedeme na volnou silnici, začnu si jízdu užívat naplno. Míhající se krajina, dokonalý zvuk silného motoru, vůně kožených sedadel, benzínu a... a parfému? Znovu se zhluboka nadechnu. Ano, je to parfém. Takže k těm požitkům z jízdy připojím ještě okouzlující dívku. Teprve teď si uvědomím, jak krásná vlastně je. Krajina za okénkem vozu začíná být kopcovitá a stále stoupá. Okolní pole vystřídají lesy a dlouhé rovinky nahradí horské serpentiny. Najednou se před námi otevře malé údolí. Je obklopené hlubokými lesy.
Cestu nám přehradí velká, ozdobně kovaná brána. Viky mávne do důmyslně ukrytého oka kamery na jednom ze sloupů a vrata se v tichosti otevřou. Eleanor vpluje dovnitř a na konci příjezdové cesty se vynoří obrovská vila ve viktoriánském stylu. I ona má vkusné a drahé zařízení, ale žádný kýč.
Po jídle mě Viky vzala ven. "Znám jedno skvělé místo, je tam klid a můžu ti všechno vysvětlit." Šli jsme po zarostlé cestičce k lesu. Po chvíli motání mezi stromy se před námi vynoří malé lesní jezírko, nad kterým se tyčí malá skála. Z ní padá do jezírka třpytivý vodopád. Posadili jsme se na břeh a potom chvíli jen tiše sledovali padající vodu. " Takže... chtěl by ses na něco zeptat, nebo mám začít já?" Otázek bylo spoustu, ale právě proto jsem nechal mluvení raději na Viky. "Ne, povidej ty, asi to bude lepší." Jen tiše přikývla a spustila. "Dnes už ani nikdo z nás neví přesně, jak vlastně upíři vznikli. Samozřejmě, přetrvává legenda o Draculovi, ale není ničím doložená. Každopádně, naše historie rozhodně není beze šmouh, spíš dost krvavá. Ale teď, v dnešní době, se k vysávání nebo dokonce zabíjení lidí, uchylujeme pouze v nutných případech. Jako je třeba ten tvůj. Alespoň většina z nás. Bohužel, i u nás stále existuje zlo. Většina upírů, kteří pochází z čistokrevného rodu, se shoduje, že bychom měli zůstat v utajení. Bohužel, jsou i tací, kteří upíry považují za nadřazenou rasu. Za rasu která má právo zabíjet a proměňovat lidi, kdy a kde se jim zlíbí. Dá nám spoustu práce po nich uklidit a zamést stopy. Snažíme se proti nim bojovat, vlastně vedeme cosi jakou upírskou občanskou válku. Říkají si Světlonoši, vede je Nathan, jeden z mála čistokrevných, kteří mezi nimi jsou. Bohužel je dost inteligentní, takže máme strach, že naše tajná válka může přejít ve skutečně vážný konflikt, ve kterém budou zapleteni i lidé. Navíc má mezi námi zřejmě své lidi, ale to mi máme mezi jeho lidmi také. Poslední dobou je však stále víc agresivní. Málem bych zapoměla. Díky tomu že jsme relativně nesmrtelní, máme šanci poučit se z chyb jiných. Nedá se říct, že bychom byli zrovna chudí. Vlastníme většinu zbrojařských a farmaceutických firem, tedy odvětví, ve kterých se točí nejvíc peněz. O vývoji zbraní pro boj s vlastní rasou ani nemluvím. Devět z deseti krevních bank je pod naším dohledem. Není pravda, že lidé dávají málo krve a nemocnicím pak chybí. Chybí prostě proto, že ji potřebujeme my. Jinak bychom samozřejmě museli dělat to co Světlonoši. To je asi tak základ toho, co bys měl vědět." Chvilku jsem jen ohromeně seděl a vstřebával nové informace. Pak mě napadla další otázka. "Proč Světlonoši?" "Protože si myslí, že to oni jsou ti Osvícení. Od toho se také odvíjí jejich znak. Měsíc v úplňku.Všichni ho mají jako tetování." Mlčky jsem se zadíval do kapek šumícího vodopádu. A pak jsem se rozpovídal. O svém životě, o svých nevydařených vztazích. Prostě jsem to na Viky vyklopil. Mou důvěru mi oplatila stejně. I ona mi vyprávěla. O svémživotě upírky i zklamání ze vztahů. Naše příběhy bylyhodně podobné. Dalších několik dnů jsme sedávali u jezera a povídali si. Ačkoli jsem jí skoro neznal, za těch pár dnů jsemse do ní bláznivě zamiloval. Jednou, když jsme tam tak sedělli a sledovali západ Slunce, podívali jsme se nasebe. V jejích očích jsem zahlédl cosi nezvyklého... Přiblížili jsme se k sobě, naše rty se téměř spojily. V tom se však Viky prudce odtáhla. "Promiň Johne. Já... Tohle se nemělo stát. To nemůžu." Ne... Proč? Co se pokazilo? Tu otázku vyčetla z mých očí. "Je tu něco, co jsem ti neřekla. Promiň. Ale já... Chodím s Benem a miluju ho."
Ta slova mě zasáhnula jako rána pěstí. Kdyby mi v tu chvíli bodla do srdce dřevěnej kůl, nemohlo by to bolet víc. Měl jsem chuť se vrhnout do ledové vody před námi a potopit se hluboko ke dnu. Nebo se alespoň rozběhnout někam pryč, daleko od všeho a od všech. Ale dokázal jsem si udržet téměř nezměněný výraz a zůstal upřeně hledět na zvlněnou hladinu... "Ne... To je v pořádku... Je to moje chyba. To já neměl mít tu naivní naději. Mrzí mě to." Ne. Nemohl jsem dopustit, aby si kvůli mě dělala zbytečné výčitky. "Ale..." Ani jsem ji nenechal domluvit. "Prosím. Pusť to z hlavy. Udělali jsme chybu a teď na ní zapomeneme, ano? Už to nebudeme řešit." V mém hlase už zněla stopa podráždění. Viky jen přikývla a zvedla se. "Půjdeme?" Ne. Já s ní teď nemohl být. Zblaznil bych se. "Mohla bys jít napřed? Promiň ale chci být chvíli sám." Chápavě na mě pohlédla a odešla. Zůstal jsem bez hnutí sedět... Neměl jsem náladu na nic, vždyť taky nebylo co a proč dělat. V tu chvíli ztratila moje existence smysl. Ne, nebylo to poprvé... Ale tyhle situace mě dokázaly srazit na dno úplně stejně. Bez ohledu na to kolikrát jsem se v nich octnul... Ponořil jsem se do vzpomínek.

Z deprese mě vytrhlo zapraskání větvičky někde poblíž. Kdo to může být? Touhle dobou sem, kromě mě a Viky, nikdo nechodil. Opatrně jsem se otočil a přitisknul se k zemi. Mezi stromy se objevila přikrčená postava. Můj nově nabitý instinkt mi napověděl, že je to upír. Ale jeho chování bylo podivné. Jako by nechtěl, aby o něm někdo věděl. Rozhodnul jsem se ho sledovat. Tiše jsem se plížil lesem za ním. Mířil přímo k rezidenci. Dostal se co nejblíž mohl a cosi vytáhl z kapsy. Zaslechl jsem cvakání spouště fotoaparátu. Vypadalo to, že se zaměřuje hlavně na prvky zabezpečení a ochrany. Po chvíli se spokojeně obrátil k odchodu. "Moment brácho. Kam si myslíš, že jdeš? " Překvapeně se otočil za zvukem mého hlasu. Pak ale překvapil on mě, protože ještě ani nedokončil otočku a už zaútočil. Srazil mě na zem a okamžitě se mě pokusil probodnout hrotem ulomené větve. Zatmělo se mi před očima. Vybuchly ve mě všechny emoce posledních hodin. Srazil jsem jeho ruku a shodil ho ze sebe. Zastavil se o nejbližší strom ale okamžitě se po mě znovu vrhnul.Odrazil jsem ho od sebe a ... A najednou se rozpadl na prach. K zemi se zřítila už jen hromádka oblečení. S údivem jsem se podíval na místo kde před chvílí stál. Vidím jen hromádku šatů pod stromem. Paradoxně se nabodl na pahýl stejné větve, kterou chtěl zabít mě. Z kapsy jeho kalhot jsem vytáhl miniaturní foťák. Asi bych o tom měl někomu říct. Napadá mě pouze Viky, sice to není ideální, protože bych se jí raději pár dnů vyhnul, ale je to nejlepší řešení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama