Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Omyly a zrady - část 1.

18. srpna 2008 v 23:22 | Rimmer |  Omyly a zrady
Tu práci v márnici jsem vzal v podstatě z nouze. Když člověk skoro nemá co jíst a čím platit nájem, jdou servítky stranou. Ta práce je dobře placená, ale i tak nebyl zájem o ní valný. Ani já z ní nebyl nadšený, ale časem mi přestala vadit, dá se říct, že jsem si ji v jistém smyslu oblíbil. Dostal jsem možnost poznat spoustu lidských osudů, ať už šťastných či tragických. Pravda, občas ta práce byla dost deprimující, zvlášť když přivezli oběť požáru, mladé lidi nebo dokonce děti. Ale i takový je život. Člověk si zvykne na všechno a já se naučil brát tyhle případy s jistou profesionální otupělostí. Ten den mě z klimbání nad pracovním stolem a stohem papírů jako obvykle vytrhl zvonek z příjmu. Další lidský život ukončil svou pouť, napadlo mě.

Průhledem ve dveřích jsem zahlédl tvář Tima, zaměstnance Burtonovy pohřební služby. Malý tlouštík s , navzdory svému povolání, dost veselou povahou. Ale teď i on vypadal sklesle. "Jak ne tebe koukám, nic veselýho pro mě nemáš, co?" Zeptám se zatímco mu pomáhám z auta vytahovat rakev, ve které mi sem vozí těla. Jen zachmuřeně kývne. "Mladá holka, sotva devatenáct. Byla ve špatnej čas na špatným místě. Procházela územím, kde momentálně zuří válka gangů a dostala se do přestřelky. Schytala dávku broků do zad. Sanitka tam byla skoro okamžitě, ale i tak bylo pozdě." Jen jsem si tiše povzdechnul a pomohl mu tělo zavřené v černém pytli dostat na nosítka. Zabouchnul zadní dveře pohřebáku a nastoupil. "Měj se Johne. Mam nepříjemnej pocit že se uvidíme dřív než by nám bylo milý." V tom má krutou pravdu. "Jo. Tak zatím nashle, Time." Chvilku jsem se koukal za mizejícím černým autem. Pak jsem zavřel dveře a dotlačil vozík dozadu k mrazícím boxům.

Abych dostál všem svým povinnostem, musela dostat na palec u nohy povinnou psí známku. S povzdechem jsem rozepnul zip igelitový pytel. Když jsem ji spatřil, padla na mě deprese. Proč musí někdo tak krásný umřít tak mladý? Jak tam tak ležela, vypadala skoro jako by jen spala, nebýt nepřirozeně bledé barvy kůže. Vlnité, dlouhé, hnědé vlasy jí lemovaly tvář a ostře kontrastovaly s posmrtnou bledostí. Na tváři měla jasně vyrýsované ďolíčky od smíchu. S povzdechem jí na palec pověsím identifikační cedulku. Z kanceláře se ozve ostré zazvonění starého telefonu. Okamžik zaváhám a pak ho jdu zvednout. Ta dívka je mrtvá, ta mi neuteče. "Městská márnice, kdo volá?" Ve sluchátku se ozve zmatený hlas, ze kterého po chvíli koktání vymámím, že celý telefonát je omyl. Lehce pobaveně telefon položím. Chtěl bych vidět obličej volajícího, když zjistil kam se dovolal. Asi byl pěkně zděšený...

Ale jeho výraz asi nebyl nic proti tomu, který jsem musel nasadit já. Místo, kde ještě před chvílí ležela mrtvá kráska, bylo prázdné. Vlastně ne tak docela, ležel tam jen prázdný černý pytel. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.Okamžitě jsem se ale donutil uvažovat normálně. Tenhle vtípek už na mě zkoušeli jednou. Podruhé se napálit nenechám. Dojdu ke skříni s pojistkami a cvaknu. Chtěl bych vidět, jak tomu vtipálkovi bude, až s tou mrtvou zůstane sám ve tmě. Celou márnici znám zpaměti, takže mi tu pohyb po tmě problém nedělá. Tiše procházím všechny místnosti, ale jsou prázdné. Jen tu a tam se od chladných zelených dlaždiček odrazí bliknutí kontrolky poplašného systému. Smířený s tím, že onen neznámý mě tentokrát dostal, se vrátím abych nahodil jistič. Ale ve chvíli, kdy se ho dotknu, se na mě zezadu přitiskne čísi tělo, kdosi mi prudce zvrátí hlavu dozadu a do krku se mi zabodne cosi ostrého. Celým tělem mi projede ochromující bolest, cítím se jako by ze mě kdosi vysával sílu a život. Ještě si uvšdomím, že je to pravda, že kdosi opravdu saje moji krev. Pak se tma kolem mě stane ještě mnohem tmavší a pohltí mě náruč bezvědomí.

Když se proberu, okamžitě mě oslepí ostré světlo zářivek. Podle chladu a dlaždiček okolo bych si tipnul že jsem stále v márnici. Ale podle vozíku, na kterém ležím, bych soudil že jsem tu spíš jako zákazník, než jako zaměstnanec. Bezva. Zvednul jsem se a rozhlédnul kolem. Vše se zdálo být v pořádku, kromě... Na židli v mé kanceláři seděla ona mrtvá dívka. Několikrát jsem mrknul. Ne nespím. Že by mi někdo podal nějaký halucinogen? Asi jo, protože kdyby ne tak by tam musela být nahá a ona má na sobě můj pracovní plášť. Pod ním už samozřejmě nic, v pytli byla, jako kterýkoli jiný mrtvý člověk, nahá. Plášť ovšem dost provokativně kopíruje její křivky a to rozhodně nebyl špatný pohled. Okamžitě jsem se okřiknul. Ta holka je mrtvá! Chováš se jak úchyl! Pomyslel jsem si. Opatrně jsem sklouznul z vozíku a vydal se vrávoravým krokem přímo k ní. Teprve teď mi došlo, jak slabý a vyčerpaný vlastně jsem. Potácel jsem se od stěny ke stěně. Z těžka jsem se opřel o futra. "Neměl by ses tak vyčerpávat." Řekla slečna Neznámá a podívala se na mě. No nééé! Tak ona ta moje halucinace i mluví? To teda musela být pořádná dávka! Ale na halucinaci má až příliš krásné modré oči. "Promiň, ale to je asi to nejmenší co mě trápí. Možná budu vypadat nezdvořile, ale vážně, vzhledem k tomu že, si tu povídám s někým, koho jsem naposled viděl mrtvého v pytli, je vyčerpání vážně maličkost." Usměje se a já si všimnu, že navzdory bledé pokožce jsou její rty sytě rudé. Vyzařuje z ní zvláštní, neodolatelně přitažlivé kouzlo. "No víš... Asi neexistuje způsob, jak ti to vysvětlit šetrně. Ale ty jsi taky mrtvý." V tu chvíli, kdy mi došlo, co řekla, jsem se sesunul k vemi v záchvatu bláznivého, hysterického smíchu. Když se seberu a alespoň trochu mě přejde škytavka, zeptám se na tu nejabsurdnější otázku, jaká by mě kdy mohla napadnout. "A můžu vědět, jak jsem umřel?" Jen pokrčí rameny. "Zabila jsem tě. Jsem upírka, vysála jsem tvou krev a přeměnila tě na upíra." Vzpomenu si na poslední pocity před svým pádem do tmy. Shodují se s jejím vysvětlením. Dotknu se instinktivně svého krku a nahmatám dva malé stroupky. Další důkaz. "Ale jak... proč..." Vykoktám pod tlakem toho šíleného zjištění. "Prostě jsem musela. Potřebovala jsem krev. Od té doby co mě trefili, jsem musela předstírat, že jsem normální mrtvola. Jenže když jsi pak zhasnul to světlo, ovládnul mě instinkt. Bylo to silnější než já. Omlouvám se." To je vážně fajn. Tak ona mě jen tak mimochodem zabije, změní na upíra a řekne: Omlouvám se? "Ale proč se cítím tak slabý? " Na její tváři se mihne zděšení. "Sakra. Na to bych málem zapoměla. Budeš potřebovat krev. " Zvedla telefon a vytočila nějaké číslo. Po chvilce hovoru, ze kterého jsem nepochopil ani slovo ho zas položila a usmála se. "Zařízeno. Za chvilku jsou tady." Pokud jsem do teď byl zmatený, tak pro stav ve kterém jsem se nacházel po tomhle sdělení už nebyl vhodný výraz. "Za chvilku je tu kdo?" V mém hlase už zase zní stopa hysterie. "Přátelé. Vezmou nás na bezpečné místo a přivezou ti krev." To už jsem rezignoval. Přestal jsem hledat jakékoli racionální vysvětlení.Prostě jsem se smířil se skutečností, že jsem buď šílený, nebo jsem dodnes spoustu věcí netušil. Cosi mi však říká, že šílený nejsem. "Ok. Fajn. Hodím se do klidu. Mimochodem, já jsem Johny." Usmála se, tentokrát mírně překvapeně, snad ji udivilo že jsem přestal vychylovat. "Viky." Další konverzaci utnul zvuk skřípajících pneumatik u příjmu. "Fajn, můžem jít." V mém případě by bylo lepší mluvit o vrávorání. Skoro se neudržím na nohou a navíc jsem dostal nesnesitelnou žízeň. Spaluje mě hrozným zůsobem, ale něco mi našeptává, že voda by ji stejně neutišila.Zhroutil jsem se těsně přede dveřmi, svět kolem mě se začal rozplývat. Slyšel jsem Viky křičet cosi na někoho venku, ale všechny zvuky byly zkreslené. Všechno kolem mě se změnilo v rozmazanou šmouhu. Pak se mých rtů náhle dotkne kapka sladké tekutiny. A za ní další a další. Jen slastně přivřu oči a vychutnávám si tu posilující tekutinu. Nejenže se mi vrátí síly, dokonce se cítím mnohem silnější než kdykoli předtím. Nade mnou se sklání Viky a já si konečně uvědomuji, že ten lahodný nápoj byla krev. Krev přinesená v přepravce, které se používají při transfúzích. Za Viky stojí někdo třetí. Krátkovlasý blonďák s modrýma očima a veselým úsměvem. Na pohled docela fajn chlapík "Jsem Ben, vítej mezi námi." Podá mi ruku a pomůže mi vstát. "Díky, já jsem Johny." Venku už je tma, aby ne, vždyť je dost pozdě. Ale ačkoli bych jindy neviděl za nejbližší lampu, dnes je to jiné. Vidím všechno stejně zřetelně jako ve dne, snad jen v trochu tmavších odstínech. Poprvé mě napadne, že stát se upírem by nemuselo být tak hrozné. Všimnu si i auta kterým přijel Ben. Docela luxusní kára. "Koukám, že si nežiješ zrovna špatně, co?" Pak mi dojde, že nežije vůbec. Že ani já už nejsem naživu, rozhodně ne v tom smyslu jak to většina lidí chápe. "Odteď je i tvoje brácho. Máme společný majetek, až na osobní věci. Alespoň co se dopravních prostředků týče." Asi se mám hodně co učit. Řítíme se ulicemi města bláznivou rychlostí, která se s tou povolenou ani v nejmenším neshoduje. Prudce zastavíme před jednou luxusně vypadající budovou v centru. Její střecha se ztrácí v mracích. U vchodu dvě gorily, samopaly, černý brejle... Muži v černém hadr. Projdeme do vkusně zařízené haly. "Pokud mě omluvíte, ještě si něco zařídím." Prohlásí Ben a ztratí se v nejbližších dveřích. "No a co teď se mnou?" Zeptám se Viky. "Musím tě vzít za Nejstarším. Pak se uvidí." To zní jako by mě měl někdo soudit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama