Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Nicol - třetí část - závěr

18. srpna 2008 v 21:50 | Rimmer |  Nicol
Je jasný, co chce udělat. Vidím jeho ruku, která se napřahuje k úderu. Ale tentokrát se nedám překvapit. Za těch pár měsíců, kdy jsem se mohl pohybovat jen pomocí rukou, se mi svaly celkem slušně zpevnily. A když k tomu připočítám ještě rehabilitace v bazénu, měl jsem minimálně stejnou sílu jako on. Levačkou jsem chytil jeho letící pěst a pomocí pravačky jsem couvnul dozadu, takže poté , co jsem levačkou trhnul dopředu, vletěl přímo na kulečníkový stůl. Byl to ošklivý pád, ale jen ho víc rozzuřil. Zvednul se a pkusil se mě zasáhnout karatistickým kopem. Znovu jeho výpad zachytím a tentokrát ho moje trhnutí musí bolet mnohem víc, udělal totiž skoro ukázkový provaz. Při příštím útoku ho znovu odešlu směrem na kulečníkový stůl. Narazí bradou přímo na jeho hranu a složí se pod něj. S úsměvem plným zadostiučinění se dívám do tváří šokovaných vyhazovačů. Očividně netuší, jak mohl vozíčkář sejmout takovýho bouchače. Když se vzpamatují, uznale na mě kývnou a odtáhnou ho k vedlejšímu stolu. Za okny baru bliknou světla policajtského auta. Kromě obyčejných pochůzkářů vstoupí dovnitř i neznámý člověk v dost parádní uniformě.

Zbytky adrenalinu v mojí krvi si neodpustí kousavou poznámku: "Jdete mě zatknout a jeho pustit?" K mému překvapení se ke mně vydá ten nový, místo starých strážníků. Vypadá jako fajn chlap, ale stejně jsem přesvědčený, že to odnesu já.
"Brý večer, mladíku! Mohl bych vědět, co vás k té poznámce vedlo?" Asi ještě nezná zdejší poměry.
"¨Klidně, pane…"
"Kapitán Deere, jméno mé." No ne, on je dokonce zdvořilý.
"To že s vámi teď mluvím z toho vozíčku má na svědomí on. Obtěžoval mou kamarádku a já se jí zastal. Pak jsem se probudil po dvou dnech z bezvědomí a zjistil jsem, že mě zkopal do bezvědomí v sebeobraně a mé přátele málem zavřeli za to, když chtěli říct pravdu." V očích se mu bleskne vztek.
"Jsem nový velitel místní policie. Můžete mi říct, co se tu stalo dnes?" A je to tu. Za chvíli mě odvezou s pouty na rukou, protože si ten protekční chlapec rozbil hubu.
"To samé co minule. Jen s tím rozdílem, že dnes si začal on a na zemi skončil taky on."
Nasadí uznalý úsměv. "Tak to bychom vám měli být vděční. Alespoň nekladl odpor při zatýkání." Cože? Co to plácá?
"Vy jste ho sem přijeli zatknout?" To jsem zvědavej, co mi řekne.
"Jo. Je obviněný z několika pokusů o znásilnění a dvou znásilnění, z pokusů o ublížení na zdraví a z několika ublížení na zdraví." Fíha. Toho není zrovna málo. Ale stejně ho určitě brzy pusti.
"No stejně ho tatínek brzy vyseká." Dodám kousavě.
"Těžko. Tatínek má na krku zpronevěru a úplatky. Takže jsou na tom oba stejně." Tak to mě těší. Ne, že bych byl škodolibej, ale přeju jim to. "Možná by šlo ten tvuj případ zas otevřít…"
Je od něj férový, že mi chce pomoct, ale nejsem až tak pomstychtivej. "Ne, díky kapitáne. Nohy by mi to neuzdravilo." Tak proč bych si zbytečně dělal další nepřátele? Kapitán se omluví a pošle za mnou jednoho z pochůzkářů kvůli výpovědi. Kromě mě vyslechnou ještě soustu hostů a Nicol i se zbytkem party. Zbytek večera je v háji, ale teď si alespoň můžeme být jistí, že už nás nebude otravovat. Od Nicol dostanu další sladkou pusu na tvář, ten den znovu usínám s myšlenkami na ní. Znovu si vzpomenu na Tonyho slova. Ano, konečně už bych jí to měl říct.
Jenže právě začalo zkouškové období, téměř vůbec se s partou nevidím, všichni se musíme dost učit. Poslední den zkoušek, když už máme všechno za sebou se sejdem v bazénu. Jsme tu všichni, jen mě trošku mrzí, že tu s námi nemůže být i Tony, ale ten má bohužel dost práce se sledováním bazénu z druhého břehu. S ostatními blbnem a potápíme se navzájem, zcela úmyslně si jako nejčastější oběť vybírám Nicol, ale spíš jen naznačuji, než že bych jí chtěl opravdu potopit. Užívám si blízkost jejího těla a znovu myslím na to, že už bych se jí měl svěřit. Ale mojí chvilky nepozornosti okamžitě využívá ona a já se ocitám pod vodou. Když se vynořím, je už na břehu a se smíchem se dívá jak prskám vodu.
"Počkej až se vrátíš do vody! To ti nedaruju!" Na oko naštvaně přeplavu bazén a vydám se podél břehu k Tonymu. Písknu na něj a on přijde až ke mně. I když se se mnou baví, tak pořád pozorně sleduje bazén.
"Doslech jsem se, co se stalo v tom baru. Ty si nedáš pokoj, viď?" No tohle? On mi to snad chce vyčítat? "Ne, nic ve zlym. Jsi jednička brácho!" Ne že bych nějak toužil po chvále, ale tohle zní líp.
"Něco bych od tebe potřeboval…"
Vypadá zvědavě. "Pro hrdinu cokoli. Co to bude?"
Jak mu to jen říct… "Myslíš, že bys mi moh zítra po zavíračce nechat klíče od bazénu, šatny a sauny?" Ať může, prosím, ať může…
"Chceš si dát trénink na víc nebo konečně pozvat Nicol na rande?" On snad čte myšlenky.
Jen se neurčitě usměju, což může znamenat obojí. "Prosím, půjde to?"
Zamyslí se. "No, doby, kdy jsem tě musel zachraňovat jsou už pryč, takže by to šlo…"
Teď mi došlo, že by z toho mohl mít velké problémy. "Hele ale pokud bys kvůli tomu měl problém, tak…"
Jen se spiklenecky usměje. "Neboj. I já jsem si sem párkrát po zavíračce přived holku. Kdy je budeš chtít?"
To je taky dobrá otázka. "Mohl bys mi je donést domů, až půjdeš odsud?"
Na chvilku se zamyslí. "Jasně, budeš je mít tak v půl devátý, souhlas?" To by tak odpovídalo mým úmyslům.
"Díky moc, seš fakt kámoš… "
"Není zač." Ještě jednou mu poděkuju a plavu zpátky.
"Co jste si to tam povídali?" Vyzvídá Nicol.
"Jen jsem si zařizoval, aby tě nezachraňoval až ti to budu chtít vrátit. Takže být tebou, držím se od bazénu dál." Pohrozím jí žertem. V bazénu vydržíme až do zavíračky. Na zpáteční cestě nás ostatní postupně opouští, až zbydu jen já a Nicol, bydlí o blok dál, takže jí jedu doprovodit. "Nechceš se svézt?"
Vypadá překvapeně. "A tebe tu jako mám nechat někde v příkopu?" Plácnu se do kolen a uspokojením konstatuju, že už cítím nějakou bolest.
"Jasně že ne, nasedej." Sedne si na mě a já rukama zaberu. Pohánět vozík se dvěma lidmi není snadné, ale díky plavání a ježdění na něm na to sílu mám. Jedu po chodníku směrem k jejímu domu a zhluboka se nadechuju vůně jejích vlasů, ještě vlhkých z bazénu. "Hele, myslíš, že bys mi mohla věnovat zítřejší večer? Mam pro tebe překvapení."
"Jasně, co to bude? Miluju překvapení." Hurá! Asi se štěstím pominu.
"Oki, tak se u mě v devět stav, jo? NE, neřeknu ti co to je, pak by to nebylo překvápko."
Zamračí se. "Tak si to nech pro sebe, tajnůstkáři! Tak zítra v devět!" Rozloučím se a jedu domů. Dlouho do noci nemůžu usnout. Myslím na to, co mě čeká následující den.
Celý den jsem jako na trní. Co když to Tonymu nevyjde? Za tu půl hodinu od osmi do půl deváté skoro zešílím. Jakmile zazvoní zvonek, div nezbourám půl bytu, abych byl u dveří co nejdřív.
"Zdarec, tady máš ty klíče, promiň musim letět." Spiklenecky mrkne a zmizí dřív, než mu stihnu poděkovat.
Ta další půlhodina je ještě horší. Mám utkvělou představu, že Nicol nepříjde. Když znovu zazvoní zvonek, je ze mě už skoro troska zralá pro svěrací kazajku. Okamžitě se vzchopím a jedu otevřít. "Ahoj… Už jsem skoro myslel, že nepřijdeš. Můžem vyrazit?"
Překvapeně se usměje. "Jasně, ale kam?"
Ta holka je hrozně zvědavá. "Uvidíš. Chceš svézt?" Jen kývne a nasedne. Když se po chvíli zastavím před tlumeně osvíceným plavečákem, udiveně se po mě podívá.
"Nejdeme trochu pozdě? A vůbec, já ani nemám plavky." Ještě že mě to napadlo a odpoledne jsem jí je koupil. Jasně, mohl jsem jí říct ať si vezme své, ale to by už dopředu věděla o co půjde. Vyjedu ke dveřím a vytáhnu z kapsy klíče. "Kdes je vzal?"
"Kouzlo. Ale má jednu vadu, mám jen klíče od šatny invalidů. Takže se budem muset převlíkat společně."
Je vidět, že chce protestovat. "Ale já nemám plavky, ručník, nic…"
Vytasím další trumf. "Klídek, o všechno je postaráno." Když dorazíme do šatny, podám jí batoh s věcmi, které jsem pro ni vzal. "Takže, nechci žádné otázky nebo protesty, já se teď otočím, a ty se převleč, ok?" Jen kývne a za chvíli už za svými zády slyším, jak šustí její oblečení. V ten okamžik se musím strašlivě ovládat, abych se neotočil.
"Hotovo! Co dál veliteli?" Šaškuje a salutuje mi.
"Teď by ses mohla otočit ty, co říkáš? " Začervená se a provede ukázkové čelem vzad. S jistými obtížemi se mi povede navléct do plavek. "Fajn, tak a můžem si užívat vody." Dojedu až k rampě, ze které se do bazénu dostávají vozíčkáři a celkem bez problémů vklouznu do bazénu. První bazén jen tak zvolna plaveme vedle sebe a povídáme si. "Co takhle dát si zpátky závod? " Navrhnu, a je mi jasné, že si je jistá vítězstvím, ale neví, že díky tréninku jsem porazil dokonce i Tonyho. Nechávám ji skoro celou cestu vyhrávat, ale na poslední kousek zaberu a předeženu ji.
"Ty podvodníku!" Vykřikne a vrhne se na mě. Potopí mě a když se vynořím, míří už ke břehu. Bezmyšlenkovitě se vrhnu za ní. Zamíří ke schůdkům a vyleze na břeh, udělám totéž ale po třech krocích se zarazím a koukám na Nicol, která na mě zírá jako na strašidlo. Teprve pak mi dojde plný dosah toho, co se stalo. Já chodím! Bože, v tu chvíli musím vypadat ještě vytřeštěněji než ona.
"Johny, to je úžasné, neměli bysme někam zavolat?"
"Ne, to bych nedělal. nejsme tu tak docela legálně a navíc si ten pocit chci užít, ne být ve společnosti lidí, kteří mi budou gratulovat. Ale víš co? dáme si saunu, co ty na to?" Ani nevím, jak mě to s tou saunou napadlo.
"Jasně, proč ne? " Přede dveřmi do ní se ke mně otočí zády a rozepne si horní díl bikin. Když mi dojde, na co se dívám, otočím se, i když bych se mnohem radši díval. Omotám si ručník kolem pasu a sundám si plavky. Když se otočím, uvidím Nicol v neslušně krátkém ručníku, který sotva schová zadeček a opodál ležící hromádku hadříků, které měla na sobě. Při tom pohledu jen suše polknu. "Tak jdeme, nebo tu budem jen tak stát?"
Co je to se mnou? Když otevřeme dveře, vyvalí se na nás oblak páry. Sednu si na lavici a Nicol si lehne a položí hlavu na mojí nohu. Chvíli jen tak mlčíme, moje myšlenky se ubírají směrem k tomu, co se skrývá pod ručníkem. No tak! Vzchop se a řekni jí, proč jsi ji sem pozval.
"Nicol? Chtěl bych ti říct, proč jsem tě sem dneska pozval."
Vzhlédne a usměje se. "Povídej. Jsem jedno ucho." kéž by to bylo tak lehký.
"Není pro mě snadný ti jen tak říct, ale…. Miluju tě, Nicol." Tak a je to venku. Teď se zvedne, odejde a já si budu až do konce života nadávat, proč jsem to udělal. Nic takového se však nestalo. Jen se posadila a podívala se mi do očí. V jejích očích je něco zvláštního, neznámého.
"Víš, mám pocit, že ti ještě něco dlužím…" Nechá svůj ručník sklouznout a pomalu mě obejme. Z toho pohledu je mi ještě větší vedro. Sleduji kapku sražené páry, která jí stéká po krku a mizí mezi jejími nádhernými ňadry. "Taky tě miluju." Políbí mě a já si ještě předtím, než nás oba strhne touha, uvědomím, že tohle je nejšťastnější okamžik v mém životě….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama