Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Nicol - první část

18. srpna 2008 v 21:43 | Rimmer |  Nicol
Muj kámoš Alex slavil 18 narozeniny. Pozval mě, Henryho, Lucy a Nicol do místního podniku. My kluci jsme si dali pivo, holky koktejly a pizzu. Kecali jsme o všem možném, pak nás napadlo zahrát si kulečník. Nejdřív jsme se nemohli dohodnout, jak se rozdělíme, i s Alexovou holkou Sandy nás bylo šest. Nakonec jsme se dohodli, že uděláme dvojice kluk - holka, aby to bylo spravedlivý. A v rámci spravedlnosti jsme se rozhodli losovat. Nicol vytáhle z peněženky tři bankovky, každá z holek dostala určitou hodnotu. My kluci jsme pak losovali. Alexovi se podařilo zůstat se Sandy, Henry dostal Lucy a já Nicol. V duchu jsem se radoval. Nicol se mi už dlouho líbila, ale pořád jsem se snažil brát jí jen jako kamarádku. Vždycky mi skvěle rozuměla a já jí snad taky. Měl jsem pocit, že pokud by mezi námi bylo něco víc, mohlo by to zkazit úplně všechno. Ale to mi nezabránilo, abych o vztahu s ní alespoň nesnil. Byl jsem rád, že mám zas jednou možnost být jí nablízku. Holky nás okamžitě začaly upozorňovat, že hrát neumí, že nám to budou kazit. "Nejde tu o výhru, ale o tu zábavu." Přesunuli jsme se ke kulečníku, postavili koule a rozehráli první hru. První hra patřila Alexovi se Sandy a Henrymu s Lenou. Já s Nicol jsme postávali okolo a sledovali je. Nicol je o něco menší než já, má dlouhé černé vlasy a modré oči a sportovní postavu. Spíš než hru jsem po očku sledoval ji. První střetnutí vyhráli Alex a Sandy.

"Jak se to drží? Vždycky mi říkali, že to tágo držim špatně…" Postavila se Nicol k rozstřelení. Postoj i držení měla celkem dobré, ale stejně jsem využil příležitost, dostat se k ní ještě blíž. Zezadu jsem k ní přistoupil a položil svoje ruce na její, předstíral jsem, že její postoj opravuji, ale mezitím jsem si užíval její blízkost. Úplně mě omámila vůně jejích vlasů.Myslím že si musela uvědomovat, proč to dělám, ale neřekla nic. Nakonec jsem ji musel pustit, protože jsem jí nemohl opravovat věčně. I tak jsem za tu chvilku byl vděčný.
Když jsme dohráli i svůj druhý zápas, Alex, Sandy,Henry a Lucy se vrátili zpět ke stolu."Zrádci. Já bych si ještě zahrál."
Nicol se usmála, ten úsměv byl okouzlující. "Já bych si taky ještě zahrála, ale proti mně tě to nebude bavit, hraješ mnohem líp… "
Nic mi v tu chvíli nemohlo udělat větší radost, ledaže by se na mě vrhla a začala mě líbat. "Super, neměj strach, že bych se nudil… A ty se aspoň můžeš zdokonalit, ale podle mě vůbec nehraješ špatně."
"Kecáš. Říkáš to jen proto, abych s tebou hrála."
Nejspíš netuší, jak velkou má pravdu. Začali jsme hrát, ale víc než na hru jsem se soustředil na Nicol. Není divu že mně porazila. "No vidíš. A to jsi říkala, že hraju líp. Dáme ještě jednu hru?" Ať řekne jo, prosím, ať řekne jo.
"Jasně.Klidně i víc.Teď mě to teprve začalo bavit." Myslím, že se pominu štěstím.
"Fajn, tak jdeme na to."
Moje radost se ale brzy začala kazit. U stolu vedle kulečníku sedí týpek kolem 20. Je to ukázkovej příklad namachrovanýho, silného tupce, kterej má bohatý rodiče a pocit, že si může dělat co chce."Hej kočičko! Pěknej zadek! Nech tu nulu bejt a pojď ke mně!"
Nicol se se vztekem v očích otočila."Polib si, debile! Nevšímej si ho Johne. Hrajem dál." Ale frajírek se jen tak nevzdává. Je vidět že už toho dost vypil. Zvednul se a nechvíli, kdy se Nicol skláněla k dalšímu šťouchu, s gustem jí pleskl přes její nádherný zadeček. Než stačím cokoli udělat, Nicol se otočila a vlepila mu prvotřídní facku. Sevřel jí zápěstí a přitáhl ji k sobě.
"Ale ale! Kočička se chce prát?"
To už je moc. "Nech jí být!" Křiknu a popojdu blíž.
"Jinak co?" Zeptá se vyzývavě.
"Říkám ti, nech jí být!"
Jen se drze zasměje. "Říkám ti, jinak co?" Pokusím se ho odstrčit, ale jen ho to rozzuří. Pustí Nicol a já okamžitě schytám ránu pěstí. Znovu se blíží k Nicol, i přes krev, která mi teče z roztrženého rtu, se ho znovu pokusím odstrčit. "Ty hajzle, tobě to nestačilo?" Popadne tágo a natáhne mě s ním přes žebra. Zlomím se v pase a je mi na zvracení. Pak mě udeří přes páteř, složím se na zem a bolest mě ochromí. Poslední co vidím, je jeho těžká bota, která se jako ve zpomaleném filmu blíží k mému obličeji. Pak všechno zčerná já se propadnu do milosrdné náruče tmy….
Když otevřu oči, vidím kolem sebe nejprve jen bílou mlhu.Tak tohle je nebe? Pomalu začínám zaostřovat a z mlhy se vynořují obrysy nemocničního pokoje. O tom, že nejsem v nebi mě přesvědčí i podivná tupá bolest v zádech a na žebrech. Takže ještě žiju. Otevřou se dveře a vejde mladý doktor, od pohledu docela fajn. "Tak ses konečně probral?" No aspoň se tak cítim.
"Jo. Jak jsem se sem dostal?"
"Přivezla tě rychlá. Volali nám z toho baru, kde se ti to stalo. Asi bys měl přemýšlet, jestli na toho druhého stačíš, než se začneš prát. Málem tě zabil." Jako bych tu rvačku vyvolal schválně.
"Bohužel, jinak to nešlo. Obtěžoval kamarádku a to dost nevybíravě. " Namítnu a v rychlosti mu objasním, co se stalo.
Zamračí se, je vidět, že už pochopil, proč jsem se sem dostal. "V tom případě všechna čest, kamaráde. Máš odvahu, to se musí nechat." Napadne mě, že nevím, jak dlouho tu jsem a hned se na to zeptám. "No než ses dneska probral, byl jsi dva dny v bezvědomí." Strnu. Dva dny? Přišel jsem o dva dny života a ani nevim, co se během nich stalo.
"Co mi vlastně je?" Něco v jeho očích mi říká, že na tuhle otázku odpovídá nerad.
"No, máš slušnej monokl, roztrženém ret a naražený žebra." To ale určitě není všechno. Od toho by mě nebolely záda.
"A od toho mě bolí i záda?"
Smutně se usměje. "Ty se nenecháš odbýt, co? Dostal jsi pěknou pecku přes páteř Není to jistý, ale může se stát že ochrneš, nemůžu ti říct v jakým rozsahu."
Do prdele!"Chcete říct, že se z týhle postele nemusim zvednout? Tak to ani omylem!" Zkouším vstát, ale nohy mě neposlouchají a tělem mi proběhne ostrá vlna bolesti. "Au. Doktore, já necítim nohy! Řekněte že zas budu chodit!" Z jeho výrazu je jasné, že by chtěl ale nemůže.
"To bych moc rád. Ale zaručit ti to nemůžu."
Toho jsem se bál. Jestli skončím na vozíčku, bude to hodně těžký. Rodiče už nemám a babička, u které bydlím, se o mě nemůže starat věčně a i tak na ní nemůžu házet všechno.
"Co rodina mladej, komu máme dát vědět?"
A už je to tu. "Mám jen babičku.Určitě už trne co se děje, i když je zvyklá, že se občas pár dnů neukážu. Mohl byste jí zavolat a nějak šetrně jí sdělit, kde jsem? Nerad bych, aby jste pak měli navíc pacienta s infarktem."
Chápavě se na mě podívá. "Jasně, jako v tom vtipu… Hlavně šetrně, že jo?"
Netuším na co naráží. "V jakém vtipu?" Snaží se mě rozptýlit, bleskne mi hlavou a jsem mu za to vděčný
."V tomhle: Vrátí se kapitán ze služební cesty a strážný u brány okamžitě podává hlášení: Pane kapitáne, po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo. Snad jen… Kluci zlomili lopatu… Jako lopatu? No tu jak s ní zakopávali strážního psa. Co se mu stalo? No přejel ho hasičský vůz. Cože? Ono hořelo? Mno jak vybuchl ten muničák. Cože? On vybuchl muničák? Člověče, to jste mi to nemoh říct hned? Jo, já vám to řeknu hned a vy se mi tu zastřelíte jako poručík Vomáčka!"
Dostanu záchvat smíchu, ale moje naražený žebra dost vlezle protestují. "Tohle mi nedělejte. Alespoň dokud se ty žebra neumoudří."
"Ok. Jdu sehnat tvou babičku, zkus se prospat. Budeš to potřebovat."
Jen kývnu a zavřu oči. No bomba. Takže já nebudu chodit. Sakra, zapomněl jsem se ho zeptat na Nicol. Snad je v pořádku. Ještě než usnu, objeví se mi před očima její obraz.
Když se vzbudím, uslyším za dveřmi pokoje hlasy doktora a babičky. Nerozumím jim, ale dokážu si představit, o čem se baví. Dveře se otevřou a vstoupí babička. "Bože můj, chlapče nešťastnej, cos to dělal?"
Usměju se, aby se její starosti trošku zmenšily. "Jen to cos mě vždycky učila babičko. Pomáhal člověku v nesnázích. To je jasnej důkaz toho, že dobrej skutek je po zásluze potrestán.
" Z čela jí zmizí pár starostlivých vrásek. "Ještě vtipkuj. Co já teď budu dělat?"
Jako by něco dělat mohla. "To ti můžu říct přesně. Půjdeš domů a necháš starosti na doktorech a mě, protože až se vrátim domů, budeme jich oba mít ještě dost." Potřebovala by nějak rozptýlit, ale to se mi asi nepodaří.
"Teda, docela si vyskakuješ. Tak já se na tebe přijdu podívat a ty mě div nevyženeš." Prohlásí naoko ukřivděně.
"Ne, jsem samozřejmě rád, že jsi přišla, ale stejně pro mě nemůžeš nic udělat…" Spiklenecky ztiším hlas. "Ale mohla bys mi přinést něco dobrého, bojím se že ty nemocniční blafy mi moc chutnat nebudou."
Jen mrkne a kývne. "No tak já nebudu zdržovat, máš tu ještě jednu návštěvu."
Cože? Koho? Kdo by za mnou asi tak moh přijít? Zeptám se babičky, ale ta jen pokrčí rameny. "Nech se překvapit." No to tedy nechám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama