Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Nicol - druhá část

18. srpna 2008 v 21:47 | Rimmer |  Nicol
A taky že jsem překvapený. Dveřmi do pokoje vklouzne Nicol.
"Ahoj Johny! Jak je? Už vypadáš mnohem líp."
Bože, mnohem líp? S monokle a napuchlými rty? Já ale musim bejt obluda, když v tomhle stavu vypadam líp. "Počkej, jak to myslíš, líp? To mi ten moncl sluší?"
Na tváři se jí mihne ten její okouzlující úsměv. "Líp než ve chvíli, kdy jsem tě viděla naposled. To jsi měl celý obličej od krve, co ti tekla z nosu a z toho rtu a byl jsi v bezvědomí. Na chvíli jsem si myslela, že tě zabil."
Ona se o mě bála? No všechno zlý je prý k něčemu dobrý. "Co se tam vlastně dělo? Naposled si pamatuju botu, která se mi řítí na obličej."
"Ještě několikrát tě kopnul do žeber a do obličeje a pak ho odtrhnul vyhazovač s barmanem. Chtěla jsem ti pomoct, ale byla jsem v šoku, vůbec jsem nevěděla co dělat. Pak někdo zavolal záchranku a ta tě odvezla." Tak takhle to bylo. "Co ti řekl doktor?"

Mám pocit, že jsem z jejího hlasu zaslechl obavy, ale jistej si nejsem. "Že mam monokla, roztrženém ret a naražený žebra. A kromě toho mám reálnou šanci že ochrnu."
Je vidět, že jí ta poslední věta šokovala. "Bože, netušila jsem že je to tak zlý. A navíc je to kvůli mně."
Tak to poslední, co chci je, aby se kvůli mně obviňovala. "Nemůžeš za to, že jsi tak hezká a že on je takovej magor. Co se s nim vlastně stalo?"
Na tváři se jí objeví výraz rozhořčení. "Přijeli policajti, vyslechli nás a pak i jeho. A pak ho pustili."
Cože? Ten magor mě málem zabil a oni ho jen tak pustí? "Počkej, jak to myslíš, že ho pustili?"
"Ten hajzl je starostovo syn. Když jsme začali protestovat, ještě nám pohrozili, že nás seberou za výtržnictví. A on se nám do očí vysmál."
Zasraná protekce! Oni nechaj běhat po městě magora, co mě skoro umlátil a ještě mu ukážou, že se mu za to nic nestane. Co když příště někoho zabije? "Mno a co ostatní, staví se za mnou?"
Plácne se do čela. "Vidíš, málem bych zapomněla! Mám tě od všech pozdravovat, něvěděli jsme, jestli nás k tobě pustí, tak jsem dneska šla jenom já. Staví se tu zítra."
Jsem rád, že je tu jen ona sama... Asi bych jí konečně měl říct, co k ní cítím. Ve chvíli, kdy se už, už nadechuju, abych to udělal, se otevřou dveře a dovnitř nakoukne sestra.
"Konec návštěv, mládeži!" Sakra. Zrovna teď!
"Tak se měj, a zas někdy… A děkuju, hrdino. " Usměje se a políbí mě na tvář.
"Ahoj… A pozdravuj ostatní…" Nemůžu tomu uvěřit… Ona mě fakt políbila… No dobře jen na tvář a jen jako poděkování, ale i tak to ze mě udělalo nejšťastnějšího zmláceného člověka na světě. Usínám a na tváři stále cítím dotek jejích rtů.
Ráno se za mnou zastaví doktor. "Dobrý ráno, mladej! Teď oběhnu nemocnici a pak uděláme pár testů, souhlas?"Zmizí dřív než stihnu odpovědět. Když se vrátí, má v ruce jen blok a tužku. "Tak začneme…" Ptá se, jestli mám bolesti, kde a podobně. Pak vytáhne z kapsy špendlík a bodne mě do nohy. Necítím bolest, i když vím, že bych měl. Sakra. "Zkus se posadit" S námahou se mi to podaří. "Zkus se postavit." Snažím se, ale vůbec necítím nohy. Je mi jasný, že tohle není dobrý. "Ok já ti pomůžu. Třeba to půjde." Spustí moje nohy z postele a zvedne mě. Stejně dobře bych je mohl mít z gumy. Okamžitě se složím. Kdyby mě nezachytil, nejspíš bych skončil na zemi. Pomůže mi dostat se zpět na lůžko.
"Doktore, znamená to, že už nebudu moct chodit?"
Bezmocně pokrčí rameny. "To ti nemůžu jen tak říct. Nevíme, jestli to je trvalé, nebo jestli se to časem zlepší. Každopádně… Umíš plavat?"
Tak já nemůžu chodit a on se ptá na plavání? "Jo. S přáteli jsme v bazénu bývali dost často."
Usměje se. "Výborně. Doporučím ti to jako rehabilitaci. Teď tě ještě jednou vezmeme na rentgen a když to dobře půjde, za pár dní půjdeš domů." Jen mlčky přikývnu. Jemu se to mluví. Prý za pár dní půjdeš… Jak, když nemůžu na nohy. Než se stačím zeptat, doktor zmizí.
Odpoledne se znovu zastaví babička, hned po ní přijde Nicol i se zbytkem party. Nikomu neřeknu, co jsem se ráno dozvěděl. Jsou samý smích, takže i já skoro zapomenu, že se ze mě stal mrzák. Když odcházejí, mám chuť vyskočit a odejít s nimi. Bohužel si uvědomím, že to nejde. S těžko skrývaným smutkem je sleduji jak odcházejí.
Doktor mluvil pravdu, během pár dnů jsem mohl domů. Akorát jsem neodcházel, ale odjížděl na vozíčku.Až do teď o mém handicapu nevěděl nikdo kromě doktora a babičky. Babička mě chce tlačit, ale trvám na tom, že pojedu sám. Nejsem chromej i na ruce. Když vjíždím do našeho bytu, všimnu si že babička odstranila prahy. Ani se nestačím rozkoukat a zazvoní zvonek.
"Kdo to je?"
Babička mrkne do kukátka a hlásí: "Celá vaše parta.Mám jim otevřít?"
Chodba je široká, takže se v ní s vozíčkem snadno otočím. "Ne. Udělám to sám." Jednou se stejně musí dozvědět, že nemůžu chodit, tak proč ne teď? Dojedu ke dveřím, jednou rukou otevřu a druhou se posunu i s vozíkem zpátky. Koukám se do pěti vyjevených obličejů a je mi všelijak.
"No nazdar. To sis vzal jako suvenýr, lenochu?" Vzpamatuje se Alex jako první a okamžitě začne vtipkovat.
"Kéž by. Mam ochrnutý nohy." Z tónu mého hlasu je zřejmé, že to myslim vážně.
"No tě péro. Jak to snášíš?"
Uvědomím si, že nechat je tu takhle stát je trapný. "Zvykam si. Pojďte dál." Pozvu je a couvnu přes chodbu do svého pokoje. Přijdou za mnou ale všichni vypadají dost zaraženě. Jen v očích Nicol jako bych navíc viděl mírnou výčitku, že jsem jí to neřekl. Ale nechtěl jsem, aby si za to dávala vinu nebo aby mě litovala.
"To jako že už nebudeš nikdy chodit?" Zeptá se Henry.
"Zatím ne. Doktor prý nemůže říct, jestli je to trvalé. Doporučil mi plavání jako rehabilitaci. Příští tejden jsem ještě doma a každý ráno chodim… teda jezdim do bazénu. No a pak budu chodit vždycky po škole." Pořád ještě je na nich vidět, jak je to šokovalo."A doufam, že tam budete chodit se mnou?" Usměju se. Okamžitě začnou horlivě přikyvovat. Od té chvíle se začneme bavit o normálních věcech, probíráme poslední drby ze školy, zkoumáme jejich pravděpodobnost a vůbec, chováme se jako by všechno bylo jako dřív. Ten první týden rehabilitace mi pomáhá specializovaný pracovník bazénu, učí mě, jak mám cvičit a co dělat. Po návratu do školy už budu moct cvičit sám. Když se vrátím do školy, vidím stejně překvapené tváře jako když jsem po návratu z nemocnice otevíral partě. Jen těch pět se ke mně už chová úplně normálně. Okamžitě všechny upozorním, že nestojím o lítost. Během pár dnů už mě všichni zas berou normálně.
V bazénu jsem našel nového kámoše. Jmenoval se Tony a dělal plavčíka. Několikrát mě zachránil když jsem přecenil svoje síly a uprostřed bazénu mi vypověděly službu i ruce. Dali jsme se do řeči, řekl jsem mu, co se mi stalo a že si ten grázl dál může dělat co chce. "Znam ho. Je to arogantní prchat. Přebral mi holku, ale nelituju toho. Byla to děvka, šla s nim jen kvůli prachům." Jsou to tvrdá slova, ale na očích mu vidím, že to myslí vážně a že mluví pravdu. Ukázal mi ji, když si jednou přišla zaplavat. Byl to ten typ plastické blonďaté barbie, která má hezké tělo ale s mozkem to není nijak valné. Dvakrát skočila šipku a pak si lehla na lehátko a vystavovala na odiv svoje tělo.
"Nechápu, co jsem na ní viděl…" Prohodil ke mně tenkrát Tony znechuceně. Úplně ho chápu, způsob, jakým se ta holka vystavuje by jí mohly závidět i holky z E55.
"Myslim, že můžeš bejt rád, že tě jí ten blbec zbavil."
Oba se zasmějem.
"Asi máš pravdu. A vůbec, co ty a holky?"
Přemýšlím, jestli mu mám říct o Nikol. Vždyť to neví ani Alex nebo Henry, které znám mnohem déle. Ale mám podivný pocit, že se Tonymu dá věřit a že mě pochopí.
"Všimnul sis někdy Nicol?"
Zamyslí se. "Myslíš tu černovlásku s modrýma očima od vás z party?"
"Jo to je ona. Už dlouho bych s ní chtěl chodit, ale bojim se, že bych jí pak moh ztratit úplně. A to nechci."
Tony se tváří dost chápavě. "Myslim že vím o čem mluvíš. Ale vybral sis dobře, je vážně hezká.Co takhle jí někam pozvat?"
Jo to by bylo fajn. "V tomhle stavu? Nechci se jí pověsit na krk."
"Hele, kvůli tomu, že nemůžeš chodit, bys neměl zahazovat celej život. Věř mi, zkus jí někam pozvat."
A vlastně, proč ne? Co můžu ztratit?
Rehabilitace mi moc nepomáhaly, ale drobný pokrok tu byl. I když jsem s nimi nemohl hnout, Alespoň jsem v nohách začal cítit jemné mravenčení. Stále častěji jsem přemýšlel o tom, co mi řekl Tony. Bohužel, momentálně nebyl čas Nicol kamkoli pozvat. Musel jsem dohánět absenci a každodenní hodiny v bazénu mi situaci neusnadňovaly. O to míň času jsem měl na ostatní věci, když už jsem měl volno, trávila ho se mnou celá parta. Jednou za čas se nám podařilo i zajít na ten osudný kulečník. Z vozíčku se sice hrálo dost blbě, ale šlo to. Jednoho takového večera se mi za zády ozval známý hlas.
"Tak už ses naučil nestrkat nos do cizích věcí ty kriple?"
Ten bastard! Nestačí mu že mě zmrzačil, ještě se mi bude posmívat?
"A co ty, už se naučil chovat se slušně, hrdino?" Ostatní na mě vrhají varovné pohledy, ale tentokrát se nehodlám nechat ponížit. Jen se zpupně zasměje.
"Ne, zrovna jsem chtěl s tou kočičkou dokončit ten minulej rozhovor." A vykročí směrem k Nicol. Jsme ve stejné situaci, tuhle hru už ostatní kromě mě a jí zase sedí u stolu. Vjedu mu do cesty.
"Možná se opakuju, ale nech ji být!"
S posměškem se zastaví. "Jinak co? Přejedeš mi nohu?" To není blbej nápad, bohužel je neproveditelnej.
"Ne. Ušpinil bych si kola a pak by to z nich nešlo dolů." Je vidět že toho dost vypil, takže než mu dojde, co moje slova znamenala, chvíli to trvá.
"Hele, ty kriple! Nejseš v takový pozici, aby sis moh vyskakovat." No s vozíkem těžko.
"Neříkej? Proč si to myslíš?" Jsem zvědavej, co mi řekne.
"Protože seš obyčejném kripl! A teď mi uhni z cesty!" Duchaplná odpověď.
"Toho kripla si ze mě udělal ty. Nech ji být!"
Ve tváři se mu objeví výraz nekontrolovaného vzteku. "Jak chceš, ty blbej kriple!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama