Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Dvě a přesto jedna - část 6 - závěr.

18. srpna 2008 v 22:58 | Rimmer |  Dvě a přesto jedna
Sakra, jak dlouho už u toho sedím? Venku je šero, takže takový čtyři hodinky. Je to děsivý, jak člověk úplně přestane vnímat čas, když píše. Doufám, že se teď neozvou kluci. Ne že bych s nimi nechtěla jít ven, ale zrovna teď jsem se slušně rozepsala, takže bych to snad mohla i dopsat. Takže jen pevně doufám, že se neozvou. Ale neměli by, pokud vím, všichni měli vlastní program.

Všichni až na mě. Teda jak se to vezme, vlastně svůj program taky mám. Jenže je v podstatě úplně stejný, jako ten její, takže vlastně ani není můj. Ale to by asi byla dost filozofická otázka, takže to necháme stranou. Oproti Andreice mám tu výhodu, že nemusím sedět u počítače, ale můžu ležet v posteli a odpočívat. Zatímco ona píše, já si v klidu lenoším. Je to skoro jako bych koukal na film.

Probudím se a mám žaludek jako na vodě. Vždyť dneska mám možnost to všechno ukončit. Ačkoli bych to asi jindy neudělala, otevřu bar a třesoucíma se rukama si naleju panáka. Jen toho jednoho, potřebuju být střízlivá, protože si nemůžu dovolit mít nepřesnou mušku. Cítím, jak se tekutina rozleje mým tělem a společně s ní mě naplí i příjemné teplo. Na cestu do města je ještě dost času, podle Cory bude sídlo prázdné až po půlnoci. To čekání mě asi zničí, ale nemůžeme jet dřív, někdo by nás mohl poznat a Zairu varovat. Sakra! Čekání úplně nesnáším! I když o nic nejde. A tady jde o zatraceně hodně. Nikdo nemůže zaručit, že budu ráno ještě naživu. Ale kupodivu mě to neděsí tak, jako možnost, že by naživu zůstala Zaira. Pokud bych dnes měla zemřít, udělám všechno proto, abych ji vzala s sebou. Zajdu za Corou, abych se trochu odreagovala, ale sotva ji spatřím, je mi jasné, že je na tom stejně jako já. Rozptýlení bychom tedy potřebovaly obě. Těch několik hodin bude zřejmě nesnesitelných. Ale snad to nějak vydržíme. Nakonec si z nudy jdeme ještě zatrénovat na střelnici. Místnost brzy zaplní ohlušující zvuk výstřelů, jako bychom se svou nervozitu snažily vystřílet. Později ještě jdeme vyzkoušet nové funkce našeho auta.

Konečně nastává večer. Pro jistotu stisknu tlačítko, které Chevymu zabarví skla, takže se z nich stanou neprůhledná Po dálnici se řítím zběsilou rychlostí, potřebuji uvolnit to napětí, které v sobě mám.Když dorazíme do města, Cora mě navede přímo k upířímu sídlu. Je to obrovský mrakodrap, jeden z nejstarších ve městě Vypadá mnohem líp než ty moderní krabice, i přes své stáří. Na pohled na něm není upírského nic. "Vidíš tu restauraci v přízemí? Patří lidem, kterým upíři slíbili nesmrtelnost." Cora mě zavedla do postranní uličky vedle něj. Zastavila se u místa, kde byla zeď posprejovaná.Stála tam malá fontánka, které jsou občas k vidění v městských parcích, ale v téhle špinavé zastrčené uličce působila směšně. Tryskala z ní čirá tekutina, snad voda. Cora vytáhla nůž, řízla se do prstu a nechala do fontánky stéci kapku krve. Voda zavířila, zeď před Corou se rozplynula a ona vešla dovnitř. Chtěla jsem vejít za ní, ale narazila jsem do zdi. Sakra! Co teď? Cora vyšla ven. "Sakra. Víš co? Zkus jít těsně za mnou, jo?" Přilepila jsem se tedy těsně na její záda, ale když vešla, stejně jsem znovu narazila. Kruci! Jak se tam dostanu? Moment... Moje krev je smíšená... Snad se mi podaří fontánku oblbnout. Kapka mé krve dopadne do fontánky. Nic se neděje. Zklamaně se otočím a tu chvíli voda zavíří a zeď přede mnou zmizí.Bezva! "Koukám že ani tenhle bezpečností systém nestačí." Usměje se Cora. "Ok, budeme muset jet výtahem, na cestu po schodech bychom potřebovaly alespoň dvě hodiny. Neměly bychom na nikoho narazit, ale až budem nahoře, musíme si dávat pozor." Přímo proti dveřím postavím dvě rozsvícené UV lampy. Pokud se někdo z upírů vrátí, nebude to příjemný návrat domů. Po nosných zdech v prvním patře přilepím výbušninu. S trochou štěstí se po výbuchu zřítí celá stavba. Vnitřek upírského sídla je vybavený jako nějaký pětihvězdičkový hotel. Výtah, do kterého jsme nastoupily se závratnou rychlostí vydal vzhůru. Tlukot mého srdce je prakticky slyšitelný, seberychlejší techno je proti němu dechovka. Možná že jsou to poslední minuty mého života. Výtah s cuknutím zastavil. Pro jistotu před sebe namířím UV lampu a posvítím s ní do chodby. Nikdo tu není, lampu tedy postavím proti dveřím výtahu a další dám proti schodům. Teď máme krytá záda. K Zaiřině soukromému patru vedou schody, které končí poklopem ve stropě. Ten je otevřený a jsou slyšet hlasy. Celkem zbytečně Coře naznačím, aby byla potichu. Tiše vystoupím o pár schodů výš. Poznávám Zaiřin chladný hlas. Soudě podle zvuku kroků nervózně přechází po pokoji. S někým mluví vysílačkou. "... takže je zabijte a pak je nechte někde poblíž. A ať trpí, chci aby ta čubka věděla, že umřeli v bolestech. A ten dům zničte. Bude mít o problém navíc. Stejně teď určitě někde loví naše lidi." Ta svině! Zrovna dala příkaz k mučení a zabití doktora, Johna a Nicka. Je už nezachráním, ale Zaira si to odskáče! "Kryj mě, " šeptnu na Coru a skočím do místnosti. "Máš pravdu, vážně zase lovím! A tentokrát jsi lovná zvěř ty!" Je to vlastně poprvé, co ji vidím. Má dlouhé, černé vlasy, chladné, rudě svítící oči, černou rtěnku.Je o něco vyšší než já a má dokonalou postavu. Dalo by se říct, že je jakýmsi zvráceným způsobem krásná. Na sobě má lesklou černou přiléhavou kombinézu. Sexsymbol pro milovníky latexu. Překvapeně se otočí ale rychle se vzpamatuje.
Kolem úst jí pohrává chladný, sebejistý úsměv. "Přišla sis pro smrt, ty čubko?!" Kdoví, možná že ano. Ale rozhodně nemám v úmyslu zemřít dřív než ona. "Přišla, ale pro tvou. Postav se mi a bojuj!" Rozesměje se. "To nemůžu, nechci se s tebou špinit. Ale moje osobní stráž se o tebe s chutí postará" Kolem mě utvoří kruh pět upírů."Tak si s ní pohrajeme, hoši..." Ozve se skřípavý hlas za mými zády."Zapomeň Viktore. Ty osobně už si pohraješ tak maximálně v pekle." Vynoří se za ním Cora. Konečně má šanci dokončit svou pomstu. Viktor se bleskově otočí, ale stejně nebyl dost rychlý. Už jen překvapeně sleduje stříbrný nůž, který má zaražený v hrudi. Využiju momentu překvapení a začnu střílet na dva upíry, kteří se na mě vrhli.Zbylí dva se ve stejný moment vrhli na Coru. Ta jednoho z nich zabila, ale druhý jí překvapil a ona v bezvědomí klesla k zemi. Chce jí vrazit do srdce její vlastní nůž. Okamžitě ho zastřelím.Namířím zbraň na Zairu."Myslím, že tvoje osobní stráž selhala." V jejích očích se mihne strach, ale snaží se uchovat si tvář. "Ty mě nezastřelíš. To by bylo příliš snadné." Usměju se. Má pravdu. Odepnu všechna pouzdra se zbraněmi a sevřu svůj stříbrný nůž. Pak dojdu k bezvládné Coře a kopnu ten její Zaiře k nohám."Jak velkomyslné," usměje se posměšně a zdvihne ho. Chvíli kolem sebe kroužíme, jako zápasníci v ringu. Je mi jasné, že Zaira nebude snadný protivník.Pak se rozhodnu zaútočit. Mou protivnici napadlo totéž, takže se vrhneme proti sobě. Naprosto identicky obě volnou rukou chytneme ozbrojenou ruku té druhé. Ve stejné chvíli se pokoušíme podrazit si nohy. Obě skončíme na zemi.Tam také pokračuje náš boj. Obě už máme několik zranění, s úděsem zjišťuju, že při poranění stříbrem má schopnost regenerace nepůsobí. Koutkem oka zahlédnu, že se Cora pohnula. Zvláštní, jak se vše může zvrtnout v jednom okamžiku. Svou chvilkovou nepozornost jsem musela zaplatit. V břiše mám zaražený Zaiřin nůž. Ta si je tak jistá svým vítězstvím, že se ani neobtěžuje ho vytáhnout. Její výraz, když se zvednu ze země a vrazím jí svůj nůž do srdce, je nejdřív překvapený a pak zděšený. A pak se rozsype na prach Zhroutím se do křesla a je mi jasné, že zemřu, tentokrát už mě nezachrání nic. Ještě přemůžu bolest a vytáhnu nůž ze svého těla. Pak zvednu mobil, který někdo nechal na stolku a zavolám strýčkovi. Řeknu, mu, že umírám a nemůže mi pomoci. Ale že za ním přijde Cora a že se o ni má starat jako se staral o mě. Pak se s ním rozloučím se slzami v očích. Svět kolem začíná tmavnout. Pak se Cora probere a vrhne se ke mně. "Nééé! To už je podruhý, ty mi nesmíš umřít, slyšíš?" Bolestně se usměju. "Tentokrát mě vidíš umírat naposledy. Ale chci abys pokračovala a dál zabíjela upíry. Můj strýček ti pomůže. Sbohem..." Poslední co vidím, je plačící Cora. A pak už se navždy propadnu do tmy....

Tak a konečně jsem hotová. Teď ještě hodit to poslední pokráčko na blog, napsat Honzovi, aby ho zkouknul a pak už jen čekat, až se objeví první komentáře. Už hořím nedočkavostí, vždyť nebýt komentů, asi by mě psaní nikdy tak nebavilo. To ony jsou to, co mi dodává ještě větší chuť tvořit.

Tak v tomhle má teda pravdu. Asi bych se měl připojit na net, abych jí nezklamal. Vždyť jsem první, kdo má možnost si to přečíst, i když už vím, o čem to bude. Ale jak tak koukám na hodiny, stihla to dopsat celkem brzy. Ještě bych mohl sehnat partu a někam s nimi vyrazit. Navrhnu jí to hned poté, co jí na ICQ pochválím pokráčko a za hodinku už jsme s Jindrou na cestě pro horkou čokoládu na místní benzinu."Hele, to pokráčko bylo vážně skvělý, moc se ti povedlo."Jen se usměje. "Dík, snažila jsem se." To každopádně. "Už víš, o čem bude příští povídka?" Jen neznatelně pokrčí rameny a pak už se téma hovoru stočí jiným směrem. I tak už se těším, až jejím prostřednictvím prožiju další příběh. Jak ji znám, nudit se u toho určitě nebudu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama