Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Dvě a přesto jedna - část 4.

18. srpna 2008 v 22:48 | Rimmer |  Dvě a přesto jedna
Nasměruji jeho pohled ke dveřím. "Tamhle. To je Cora. Seznamte se." Málem vyletí z kůže. "Cože? Ty jsi sem… Ale jak jsi… Proč jsi…?" Koktá vyděšeně. "Johny uklidni se. Cora mi pomáhá v boji s upíry. A bude bydlet tady dole." Vypadá to, že brzy dostane poctivý hysterák. "Cože? Tady dole? Ale to nejde!" Chová se jak malej."Ne ty troubo, samozřejmě že ne tady u tebe. To bych jí nemohla udělat, nechat jí v tom tvém brajglu." Ve dveřích se ještě otočím a bavím se jeho zmučeným výrazem. "Sladké sny Johny!"

Dodám ještě škodolibě a pak zavřu. "Promiň Coro, asi z tebe bude nějakou dobu dost mimo ale nemohla jsem si pomoct a musela jsem ho vyděsit." Cora se po mě s úsměvem podívá a pak jen kývne. Teď jí chci ještě zavést za doktorem. Zrovna se v laborce sklání nad mikroskopem. Při své výšce by klidně mohl hrát basket. Bílá barva jeho pláště ostře kontrastuje s jeho černou pletí. "Ahoj doktore. Vedu vám hosta. Tohle je Cora." Otočím se ke své nové spolubojovnici."Coro, mohla bys doktorovi věnovat trošku své krve?" Doktor se po mě udiveně podívá. "Proč bych měl chtít její krev?" "Protože teď máte jedinečnou možnost zkoumat krev hodné upírky." Vypadá překvapeně, ale na rozdíl od Johnyho i klidně. "To by mohlo být zajímavé." Vezme injekci a nebere Coře vzorek krve. Je mnohem tmavší než lidská, téměř černá. "Doktore, mohl byste vzít vzorek ještě i ode mě? Chci zjistit jestli od toho spojení moje krev seká dobrotu." Cora se po mě nechápavě podívá. Rozhodnu se jí to vysvětlit."Alishe se málem podařilo mě dostat. Ztratila jsem hodně krve a doktor mi ji musel doplnit. Neměli jsme nic jiného než upíří." Vypadá dost šokovaně. "Takže ty jsi taky upírka?" To je dobrá otázka. Dva dny jsem prospala, pak jsem se probudila až večer a potkala Coru. Takže to jestli na mě bude účinkovat slunce si ověřím… Vlastně už dost brzy. Doktor, Johny i Nick jsou workholici, jsou schopní pracovat dva dny v kuse a nevšimnout si, že ty dva dny vůbec uběhly, takže ani mě nenapadlo, že je už tak pozdě. Vlastně spíš už brzy. Za chvíli začne svítat. "No to nevím, neměla bych, ale půjdu to na balkon zkusit. Můžu tady vás dva nechat o samotě?" Nečekám na odpověď a vyběhnu ze dveří. Doběhnu na balkon ve východním křídle domu. Na obzoru je vidět rudou záři, ale sluneční kotouč se přes obzor ještě nepřehoupnul. Čekám ještě nekonečných 15 minut než se objeví. Stojím na balkoně a pozoruji jak se šplhá nad obzor. Díky bohu, žádnou změnu necítím. Ještě chvíli počkám, jestli se neobjeví nějaké účinky slunečního světla a vydám se zpět do laborky. Pošlu doktora spát, Coru zavedu do připravené místnosti, kam už Nick stihnul nastěhovat gauč. "Je to provizorní, co nejdřív se to změní, ale zatím to musíš vydržet. Tak zatím dobrou noc. Vlastně… Dobrý den." Pak se ještě stavím za Johnym a Nickem, jak je znám tak by si ani jeden z nich nevšimnul, že už je ráno.

"Andreico! Oběd!" Zase máma. Sakra! Na druhou stranu si uvědomuji jaký mám vlastně najednou hlad. Vzdávám to a jdu se najíst. To psaní snad půl hodinky nebo hodinku počká a neuteče mi. Snad se mi inspirace a fantazie někam neztratí. To bych pak byla dost naštvaná. Ale odpoledne si to vynahradí, naši jedou pryč a vrátí se až zítra, takže mě nebude nikdo rušit, klidně bych mohla psát až do rána.

No nazdar! Jestli se vážně rozhodne psát až do rána tak se asi nevyspim. No co, snad to nějak zvládnu. Ale teď bych se taky měl jít najíst. Abych pak neprošvihnul ani kousek pokráčka. Rodiče sice nemají radost, že celej den jenom proležim, ale vymluvim se na to že mi není dobře. Takže když si po obědě lehnu a zavřu oči, nikdo mě neruší. Chvilku se škodolibě bavím pozorováním Andreicy, která musí pomáhat s uklízením nádobí. Moje škodolibost však pramení jen z toho, že kdybych se nevymluvil na nevolnost, tak bych byl v naprosto stejné situaci jako ona. Konečně je hotová a vrací se k počítači.

Když se vzbudím, je už pět odpoledne. Vida, převracení denního režimu mi začíná vycházet.Vzpomenu si, co jsem chtěla udělat a zajdu za Nickem."Ahoj starouši! Jak ses vyspal?"Odpoví s výčitkou v hlase. "Špatně. Pořád jsem čekal kdy se mi ta tvoje nová kamarádka vrhne na krk." Jen se usměju, jeho odpor k upírům je pochopitelný. "No ale všichni ještě žijem, ne? Potřebovala bych trošku vylepšit Chevyho." Udiveně se po mě podívá. "Ty chceš dát na Chevyho tuning?" Evidentně mě nepochopil. "Jasně že ne! Copak jsem nějaká barbarka, abych dávala něco takovýho na klasiku? Chci něco extra. Aby byl Chevy poku možno neprůstřelnej a takovýhle věci."Teď se usměje. "Teda ty o něj máš strach!" No spíš o sebe, ale pravda je že bych o to auto nerada přišla. "Za jak dlouho bys tp mohl mít?" Zamyslí se a zvažuje mou otázku. "Nevím to přesně, ale několik dnů to ještě trvat bude." Sakra. Ale co, nemohla jsem si myslet že jen luskne prsty a Chevrolet se transformuje na tank."Ok, tak díky. Dej mi vědět až bude hotový, jo?" "Spolehni se slečinko. Upozornim tě."

Asi bych se měla zastavit za Corou.Zaklepu na dveře jejího pokoje v podzemí a vejdu dovnitř. Sedí na posteli a vypadá trošku znuděně. "Ahoj. Tak jak ses vyspala?" Vděčně se usmála. "Díky za optání, spalo se mi skvěle. Ani netušíš, jak moc, když jsem mohla spát někde, kde okolo mě nebyl ani jeden upír. Krom mě samotné, samozřejmě." No to tedy opravdu nevím. Mezi upíry jsem ještě nespala."Zajdeme si večer na lov?" Navrhla jsem. "Jasně. Už se těším na to, že je budu moct zabíjet otevřeně a bez obav že mě odhalí." Její nadšení je přímo strhující. Kdyby venku ještě nesvítilo slunce, určitě by okamžitě vyrazila.Ale i já se nemůžu dočkat. Ta upírská krev ve mně přece jen vyvolala změny. Dřív jsem upíry zabíjela z pomsty nebo nutnosti. Teď se do těch důvodů přimíchala i čistá radost z jejich lovu. Netrpělivě čekám až slunce zapadne.

Konečně ta rudá koule zmizela za obzorem. Seběhla do garáže a sdělila novinku Coře. Zašly jsme na střelnici pro pár zbraní. Obě jsme si vzaly dvě devítimilimetrové Beretty. Střelba obouruč sice není příliš přesná, ale na krátkou vzdálenost přesnost není třeba. Za pásek si zastrčím svou stříbrnou dýku, Cora si pro jistotu bere jen dřevěný kolík, neopatrnos se stříbrem by jí mohla být osudná a při boji se může stát cokoli. Do auta si pro jistotu hodíme i zbraně které jsem měla včera. Tentokrát si však místo Chevroletu, který už má v péči Nick, bereme Jaguar. Zastavily jsme znovu před jedním z nočních podniků a použily stejnou taktiku jako já předešlý den. Nakonec jsme narazily na upírku, která se s chichotáním vedla za ruku s dost opilým klukem. Stejně jako ten, kterému jsem ustřelila ruku zamíří do nejbližší tmavé uličky. Vydáme se za nimi, zastaví se v tmavém průchodu, opřou se o zeď a začnou se vášnivě líbat. "Hey! Okamžitě ho nech být!" Oba se otočí ale vůbec nevypadají překvapeně. "Ale ale, koho to tu máme? Dvě holčičky si hrajou na Laru Croft? A není snad tohle naše sladká malá Cora?" Něco mi tu nehraje. Cítím že je něco špatně ale nevím co. "Nech ho jít." Jen se škodolibě usměje."Ale jistě. Můžeš jít Antonio. Zaiřina odměna tě jistě nemine." Cože? Do háje! Padli jsme do pasti. "Ano milá děvčátka. Antony sice není upír, ale už dlouho nám dobře slouží. Nevěřili byste, co dokáže příslib věčného života. A teď je myslím čas vás představit mým přátelům." Na obou stranách průjezdu se vynoří několik tmavých postav. Obě dvě instinktivě vytáhneme zbraně a postavíme se zády k sobě. "Ale? Naše Lary si chtějí hrát? Tak jen do toho. A pamatujte si, Coru chceme živou. Zaira nesnáší zrádce. Chce si s ní pohrát a použít ji jako odstrašující příklad." Pak se protáhne mezerou mezi dvěma upíry a ztratí se v ulicích města. Zbytek upírů už nemluví, jen vrčí. Vypadá to že se na nás každou chvíli vrhnou. Ale nechci je nechat zaútočit prví."Teď!" Obě dvě začneme pálit. Bohužel nám taky rychle dojde munice a na výměnu zásobníku není čas. Z deseti upírů zbyli tři. Cora byla přesnější, na své straně má jen jednoho protivníka. Proti mně stojí dva. Jen tak tak stihnu vytáhnout dřevěný kolík, než se na mě vrhnou. Cora na toho svého zaútočila jako první. Moji dva se na mě vrhnou každý z jedné strany. Každopádně k jednomu z nich se musím otočit zády abych dostala druhého.Udělám kotoul dopředu a oni hmátnou do vzduchu.Bohužel pro mě jsou rychlejší než jsem čekala a než se stihnu zvednout srazí mě k zemi a skočí po mě. Jednomu stihnu zarazit dřevěný kůl do hrudi a on se změní v hromádku prachu. Druhý mi ho však vyrve z hrudi a než se vzpamatuji, trčí už z mého hrudníku. Tak teď už mě smrt nemine, pomyslím si. Je zvláštní že mě nic nebolí, ale nemůžu se pohnout. Ale upír mě nehodlá nechat v klidu umřít. S úšklebkem se sklání k mému krku a já už téměř cítím jeho zuby na své kůži... Najednou se však promění v oblak prachu. Na jeho místě stojí Cora a se zděšeným výrazem zírá na kůl, který mi trčí z hrudi. Zvláštní, jsem si skoro jistá že zasáhnul, tedy aspoň částečně, moje srdce. Jak to že nejsem mrtvá? Jen to domyslím a svět kolem mě zčerná...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama