Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Rest in Peace - část 3 - závěr.

18. srpna 2008 v 23:11 | Rimmer |  Rest in Peace
Plynuly roky, desetiletí, dokonce staletí. Můj život se změnil v rutinu, přerušovanou jen obdobím válek, ve kterých jsem se snažil bojovat na té straně, která byla v právu. Začal jsem přemýšlet a došlo mi, že to bouřlivé období, kdy jsem bezdůvodně mučil a zabíjel lidi bylo špatné. Částečně se mi vrátilo svědomí. Avšak závislost na krvi už mi zůstala. A pak přišlo dvacáté století. Dokonce i mě ochromily hrůzy obou světových válek a to jsem byl, dalo by se říct, ostřílený veterán. Jak běžela staletí, stal se ze mě docela slušný obchodník. Věděl jsem, v jakých odvětvích podnikat a mít zaručený vysoký zisk. V podstatě byly dvě. Zbrojní a farmaceutický průmysl. Lidé válčili a stonali vždy, kam až moje paměť sahala. A že to bylo docela daleko. Stal se ze mě jeden z nejbohatších lidí světa.

V podstatě jsem mohl být spokojený. Nebýt toho, že jsem každou noc musel vyrážet na lov. Každou noc zemřela jedna mladá dívka. Ano, mohl jsem si vybírat staré a nemocné, zločince, blázny...Ale kdyby před vás někdo postavil stůl, plnýn lákavého jídla, kvůli kterému snad zemřelo několik mladých zvířat nebo před vás na zem hodil pytel starých,shnilých, červy prolezlých odpadků, jak byste volili? Dařilo se mi po sobě zametat stopy a policii tak přibývalo nevyřešených případů. Když však byla vynalezena krevní transfuze a založena první krevní banka, mimochodem, v mém vlastnictví, ubylo i mých obětí. Přesto jsem však alespoň jednou za týden potřeboval čerstvou krev. Největším mým nepřítelem bylo společenství lovců upírů. Málokdo o něm věděl. Existovalo už v době, kdy se upír stal ze mě a stejně jako já přežívalo celá staletí, jen lidé v něm se měnili. Ale dokázal jsem si je udržet od těla, tak, aby neměli ani stopu podezření
Mým dlouhým životem prošla spousta žen, ale žádnou z nich jsem nemiloval tak, jako Anitu. Stále ještě, po tak dlouhé době, jsem cítil nesnesitelnou bolest a stesk. Až jednou... Byl jsem pozvaný na večírek pro smetánku z celého okolí. Taková ta celkem zbytečná, příliš okázalá akce, která stojí spoustu peněz, luxusní šance zpít se do němoty ve velkém. Bylo to už po půlnoci, většina dívek, které byly placené za to, že byly po vůli pozvaným mužům, už vykonávala svou profesi nebo ležela pod stolem zpitá do němoty. Až na jednu. Nikdy předtím jsem ji neviděl, ale ve chvíli, kdy jsem na ni pohlédl, mi bylo jasné, že je něco extra. Seděla se zamyšleným pohledem na lehátku u bazénu a sledovala vodní hladinu. Krom nás dvou tu bylo jen pár bezvědomých opilců, jinak už všichni odjeli domů nebo se přemístili do pohostiných ložnic hotelu, oddávat se nočním radovánkám. Byla to okouzlující rusovláska s uhrančivýma zelenýma očima, její rysy mi vzdáleně připoměly Anitu. Fascinovaly mě její temně rudé, plné rty. Měla na sobě přiléhavé, černé saténové šaty, které přesně kopírovaly tvar její dokonalé postavy a končily nad koleny. Tím odhalovaly její nádherné dlouhé nohy. "Smím si přisednout?" Otočila se za zvukem mého hlasu, viditelně překvapená, že je tu ještě někdo, kdo vypadá střízlivě. "Možná.Kdo jste?" Její hlas... Měl v sobě cosi uhrančivého. "John. A vy?" Už několik desítek let jsem jméno Johnatan nepoužil. "Lian. Co tu děláte?" To byla dobrá otázka. Stejně tak mě zajímalo, co tu dělala ona. "To bych se mohl ptát i já vás. Momentálně tu posedávám u bazénu a přemýšlím, jak se z vyvléknout z příštího večírku."v jejích očích se bleskl náznak zájmu. "Takže to co já. Udivuje mě že také nejste někde s nějakou děvkou. Tedy bez urážky."No, urazit mě nemohla. Kvůli tomu jsem tu opravdu nebyl."Ne. Kdybych něco takového chtěl, mohl bych zůstat doma a ne jezdit na večírek do Hiltonu." "Takže další, životem znuděný milionář, který hledá rozptýlení? Tím víc mě udivuje, že s některou z nich nejste." Ona zřejmě opravdu bude něco extra. Ještě žádná žena se mnou nemluvila takhle zpříma. Zvláště ne po tom, co zjistila byť jen náznak toho, že jsem při penězích.Spíše jsem byl zvyklý, že se pokoušely vloudit do mé přízně a byly pro to ochotné vlézt mi do postele klidně i místo pozdravu. "Víte... Problém bude v tom, že nejsem tak docela stejný jako ti ostatní. Netoužím po placeném sexu a předstíraném orgasmu. Ale pokud dovedu milovanou ženu k opravdovému, cítím se opravdu šťastně." Když se mnou takhle zpříma mluví ona, proč bych se měl já držet zpátky? "Vážně? Jen málo mužů, které jsem potkala tohle řeklo jen chvíli po tom, co jsme se představili. Většinou mě začali zahrnovat komplimenty, div že si rovnou nerozepnuli poklopec a nestlačili mě do kolen." Nepřestává mě překvapovat. "Hmm... Tak to bych vám neměl kazit představu ne? Asi bych vám měl říct, jak jste okouzlující a pozvat vás do své postele. Tedy pardon, na večeři." Odpoví mi s pobaveným úsměvem. "A já bych vás poslala do... Jako ty ostatní, kteří se mě snaží dostat do postele tím, že mě ohromují svým bohatstvím."Hmm... To by bylo to poslední o co bych stál. "No ale ta nabídka na večeři platí. Je na vás kdy a kde, pokud nechcete být ohromována, můžeme třeba k Mc' Donaldovi." Na chvilku se zamyslí. "Dobrá. V italské čtvrti je malá zapadlá restaurace, Corleones. Pokud mě zítra v osm večer vyzvednete na rohu 25. a 8. ulice, můžeme to zkusit. Alespoň zjistím, jestli jste opravdu takový, za jakého vás považuji."Za jakého mě považuje? "A to je jaký?" Ale ona už odchází do hotelu. "Jiný než ti ostatní!" Zaslechnu ještě, než mi zmizí z dohledu.
Na tom večírku už mě nic nedrželo. Nasedl jsem do své limuzíny, ne že bych byl snob ale vyžadovala to jakási milionářská etika. Daleko raději bych jel něčím menším a řídil sám. I když tuhle noc jsem byl rád, že za mě řídí někdo jiný. Sám bych se na jízdu asi nedokázal soustředit.Moje myšlenky se neustále vracely k Lian. Zavalila mě vlna pocitů, jaké jsem zažil jen s Anitou a díky tomu i jakýsi vnitřní boj mezi láskou k Anitě a pocitem viny z toho, že je v mém srdci zřejmě někdo nový. Stále jsem měl před očima Lianiny uhrančivé oči a ohnivé vlasy, snažil jsem si představit její vůni a hebkost její kůže. Nemohl jsem se dočkat až ji znovu uvidím.Večer jsem si chtěl užít, ale bylo mi proti mysli zkoušet na ní ty ohromující triky které na ni, dle jejích vlastních slov, vůbec nezabíraly. Jiní by si asi okamžitě koupili nejnovější limuzínu nebo supermoderní sporťák. .Já si vybral vůz ze své sbírky veteránů, černý Jaguár XK 150, kabriolet z roku 1961. Nádherný vůz. Ještě odpoledne jsem zajel do italské čtvrti, abych alespoň jednou viděl místo, kam se večer vydám s Lian. Byla to malá rodinná restaurace, útulná a příjemná. Rovnou jsem na osmou hodinu zamluvil stůl pro dva. Pan Corleone byl příjemný starý pán, takový ten typ malého, bodrého kuchaře. Hned se se mnou dal, do řeči, prý, jak jsem se o jeho podniku dozvěděl. "Řekla mi o něm jistá slečna Lian." Na staříkově tváři se objevil úsměv. "Á jistě... Líbí se vám?" To je slabé slovo. "Víte poznali jsme se na jednom večírku, kde jsme se oba nudili. Pozval jsem ji na večeři a ona si vybrala váš podnik. Chodí sem často?" "Ano, dokonce tu má svůj oblíbený stůl." No, možná se mi na večer podaří získat pár bodů navíc za snahu. "Myslíte, že by šlo zařídit, aby byl připravený dnes kolem půl deváté? A ještě malou prosbu, uvařte prosím její oblíbené jídlo." Zkoumavě na mě pohlédnul a pak se usmál. "Jistě. Pro slečnu Lian cokoli pane...?" "John. John Black." Rozloučil jsem se a odjel domů. Osmá hodina se blížila šnečí rychlostí, čas se nekonečně vlekl. Konečně se ručičky hodin posunuly k osmé. Zastavil jsem vůz na rohu 25. a 8. a pozoroval davy lidí proudící po chodníku. Přesně v osm se objevila Lian. Byla stejně okouzlující jako v noci, jen místo černých šatů měla sytě rudé. "Takže jste si to nerozmyslel?" Vklouzla na sedadlo spolujezdce a mě ovanula omamující jemná vůně jejího parfému. "A nechat se připravit o možnost dalšího setkání s vámi? Pořád ještě chcete jet do té italské restaurace?" Podívala se po mě, jako by zkoumala, zda nechci raději do nějakého luxusního podniku."Jistě. Máte něco proti?" Ani náhodou. Ta malá restaurace se mi zalíbila a navíc byla diskrétní. V luxusních hotelech stále hlídkovala spousta paparaziů. Zatímco u pana Corleoneho byla šance narazit na novináře rovná nule. "Ani v nejmenším." Šlápl jsem na plyn a rozjel se směr italská čtvrť. Bez problémů jsem zaparkoval přímo před restaurací. Na Lian bylo vidět, že je trošku překvapená, odkud znám cestu, ale neřekla nic. Ale když uviděla menu, které začal nocit pan Corleone osobně k jejímu oblíbenému stolu a poznala svá oblíbená jídla, usmála se. "Koukám že jste nezahálel a pečlivě se připravil." Jen jsem pokrčil rameny. "Nerad se hrnu do něčeho o čem nic nevím. A než se ztrapnit, to radši požádám o pomoc odborníka." Večeři jsme strávili v příjemném rozhovoru. Z Lian se po prvním dojmu jisté nepřístupnosti, vyklubala skvělá společnice. Když jsme zaplatili a vyšli před restauraci, ovanul nás teplý noční vánek. "Můžu vás ještě někam pozvat nebo spěcháte domů?" Zkusil jsem svoje štěstí. "Pokud se mě nesnažíš zatáhnout na podobný místo jako to, kde jsme se potkali, tak klidně." Přešla rovnou na tykání. "No pokud ti nebude vadit že je to trošku mimo, tak znám jednu útulnou vinárnu v malé vesničce pár mil odtud podél řeky." Usmála se. "To zní dobře, pokud se tedy nepokusíš zastavit někde na odlehlém místě." Hmm... Lákavá představa. Na okamžik jsem zůstal očima viset na křivkách, které se jí pod šaty rýsovaly. "Ještě si to rozmyslím, ale zatím nemusíš mít strach" Během jízdy jsem se neubránil, abych na ni alespoň koutkem oka občas nepohlédnul. Byla opravdu nádherná, vítr si pohrával s jejími rudými vlasy a mě napadlo, jak krásné by bylo, vidět je rozhozené po polštáři. Ve vinárně jsme strávili další příjemné chvíle, a když Lian vypila o něco víc než já - přece jen jsem jako řidič musel být trochu zodpovědný - nebylo to na ní vůbec znát. Snad jen téma našeho hovoru se sklonilo trošku intimějším směrem. "Docela by mě zajímalo, jak vypadá sídlo takového milionáře jako jsi ty." Asi zachytila můj trošku udivený pohled a vysvětlila: "Myslím milionáře, který se mě nesnaží tahat po těch nejdražších podnicích jen proto, aby mi ukázal, že se budu skvěle vyjímat v jeho postelové sbírce." Tak takhle to myslela... "No pokud tě to opravdu tak zajímá, můžu ti ho ukázat. Ale slušné holky už touhle dobou bývají ve své posteli." Rýpnul jsem si, možná trošku drze. Zkoumavě se po pě koukla.Bůhvíproč mě z toho pohledu příjemně zamrazilo."Ale já jsem se, myslím, nezmiňovala o tom, že bych byla slušná holka. Takže můžeme jet?" S největší radostí. Nechtěl jsem si dělat plané naděje, ale začalo to vypadat na velmi zajímavý zbytek večera, snad i noc a možná i něco víc.
Tiše se před námi rozevřela vrata ve zdi kolem pozemku mého sídla a Jaguár zaplul dovnitř. Ticho noci rušil jen zvuk jeho motoru.Ukázal jsem Lian celé sídlo a vynechal pouze svou ložnici. Nakonec jsme zastavili u krytého bazénu s prosklenou střechou, kterou dovnitř svítil měsíc v úplňku. "Hmm... Takže ty se můžeš koupat při měsíčku? Škoda jen že ne přímo pod hvězdama." Jen jsem se poťouchle usmál. "Dáš si ještě skleničku brandy, nebo máš pro dnešek alkoholu dost?" Zeptal jsem se, abych měl důvod dojít k baru. "Ještě kapku bych snesla, díky." Otevřel jsem bar a vyndal dvě skleničky a lahev irské whisky. Pak jsem stisknul nenápadné tlačítko a prosklená střecha se zavrčením zmizela. "Pěkný... Jedna nula pro tebe. Docela bych se vykoupala." Ozvalo se uznale za mými zády, když jsem plnil sklenice. "Co ti brání?" Navrhnul jsem, spíš žertem. "Máš pravdu. Co mi brání.?" Ozvalo se zašustění a zvuk šplouchjící vody. Když jsem se otočil, spatřil jsem na zemi ležet její šaty a - jen jsem suše polknul - spodní prádlo. Při pohledu do bazénu jsem spatřil její tělo zakryté pouze měsíčním světlem a vodou, která však jen lámala ale neskryla vůbec nic. Přinutil jsem se dívat se jí do očí a sešel k okraji bazénu, abych jí podal skleničku. Na okamžik to vypadalo že si jí vezme a odplave, pak mě ale nečekaně chytila za ruku a prudce zatáhla. Samozřejmě jsem ztratil rovnováhu a okamžik na to už jsem prskal vodu. Rozesmála se a odplavala z mého dosahu. Okamžitě jsem se vydal za ní a i když mě dolů táhla váha mokrých kalhot a košile, bez větších problémů jsem jí chytil. A chvilku na to už jsem se topil znovu, tentokrát v jejích uhrančivých očích a vášnivém polibku... Když jsme po nekonéčné, nádherné chvíli dokázali odtrhnout své rty, jen tiše řekla: "Věř nebo ne, něco takového jsem udělala poprvé." "Lituješ toho?" Doufal jsem že ne. "Ne... Ale je tu něco, co bych od tebe ještě chtěla..." Zvědavostí jsem skoro hořel. "Cokoli." Svůdně se usmála."Ještě jsem neviděla tvou ložnici..."
Ráno jsem se vzbudil snad ještě unavenější, než jsem usínal. Pravda, zas tak dlouhou dobu jsem nespal. Lian byla plná energie a snad ještě vášnivější, než jsem si dovolil pomyslet i v těch nejodvážnějších představách. Byla k neutahání. Teď však ležela vedle mě a v klidu spala. Ve spánku se otočila a sklouzla z ní přikrývka. Znovu jsem mohl obdivovat krásu jejího těla, tentokrát ještě zvýrazněnou světlem slunečních paprsků.Neodolal jsem a jemně jí pohladil konečky prstů. Otevřela oči a já se znovu ztratil v jejich hlubinách. Pokolikáté už? "Dobré ráno... Jak ses vyspala?"Protáhla se a zavrněla jako spokojená kočka. "Skvěle. Tak jako už dlouho ne. Možná je to tím, že jsem zas po dlouhé době usínala alespoň trošku příjemně unavená." Sehrál jsem zděšeného."Trošku unavená? Rád bych věděl, jak to vypadá když usínáš naprosto vyčerpaná?" Jen se šibalsky usmála. "To ti večer klidně ukážu. Teda pokud tu budu moct ještě zůstat." Že vůbec váhá! "Jistě že budeš moct zůstat. Za prvý jsem zvědavej a za druhý, tě odsud nehodlám nechat odejít. Rozhodně ne bez slibu, že se do večera vrátíš. " Jen mě pomalu objala a zašeptala: "Myslím, že příštích sto let nebudu mít chuť se hnout z téhle postele, natož někam jinam." Trošku bolestně jsem si uvědomil, že za sto let už nejspíš nebude naživu, zatímco já... Ale pak jsem na svých rtech ucítil sladký dotek těch jejích a nechal se zatáhnout kamsi do sladkého nebytí...
Několik nádherných dnů to vypadalo, že chce Lian dostát svému slibu a opravdu se z postele nehnout. A krom chvil, kdy jsme se šli najíst a vykoupat, jsme z ní opravdu nevylezli.Ale pak se mi ta idyla začala kazit. A znovu za to mohl fakt kdo, nebo spíš co jsem byl. Každou další noc, kterou jsme společně strávili, mě stále víc přitahoval její krk, začínal jsem šílet z její pulsující tepny a uvědomoval si, že pokud se něco nestane, skončí to tragédií. A v každém případě nejspíš znovu přijdu o milovanou ženu. Nakonec jsem se rozhodl. Řeknu jí pravdu. Udělal jsem to ještě ten den."Miláčku? Musím...Musím ti o sobě něco říct. A po pravdě, asi se ti to nebude líbit." Jen mě políbila a pokusila se to obrátit v žert. "Copak? Řekneš mi že jsi masový vrah, jsi po šesté ženatý a platíš alimenty na dvacet dětí? " Kdyby jen věděla jak blízko pravdě s tím masovým vrahem byla. "Ne. To ne. Jsem upír.A než se začneš smát, dovol mi, abych tě přesvědčil." Sebral jsem ze stolu nůž na dopisy, malý ale ostrý. Přiložil jsem ho ke svému zápěstí a silně zatlačil. Z rýhy, která po něm zůstala, se vyvalila krev. Během několika vteřin se však rána zcelila a nezůstala po ní ani jizva. Po Lianině počátečním pobaveném úsměvu už také nebylo ani stopy. V očích se jí však víc než strach zračilo překvapení."Ale jak... Proč... Myslela jsem, že jsou to jen povídačky..." Vysvětlil jsem jí celý svůj příběh, od začátku až do konce. "A to je všechno. Pochopím, pokud teď odejdeš." Bylo vidět, že je šokovaná, ale nevypadala, že chce odejít. "Ne. Nikam nepůjdu. Konečně jsem našla někoho, koho opravdu miluju a je mi úplně fuk jestli je to upír nebo třeba zombík, je mi to jedno!" Zalila mě vlna nevýslovného štěstí, kterou jsem však musel okamžitě schladit. "Dobře. V tom případě tě musím požádat ještě o jednu věc. A není to nic příjemného. Ale pokud mě opravdu miluješ, musíš mi to slíbit. Odteď bude pod polštářem dřevěný kůl. Pokud bych se o něco pokusil, slib mi, že mě zabiješ." Teď bylo v jejím pohledu čisté zděšení."Ale to..." "Tady není žádné ale, Lian! Musíš to udělat! Slibuješ?" Zhluboka se nadechla a bylo vidět že přemýšlí. Pak odhodlaně zvedla hlavu. "Slibuju." Pohlédnul jsem do jejích krásných očí a věděl, že to myslí vážně.
Ten večer byl ještě nádhernější než ty předchozí. Milovali jsme se s takovou vášní a tak divoce, jako by už žádný další den neměl přijít. Síla naší touhy jako by stále jen rostla, nemohli jsme se jeden druhého nasytit. Když se však už pozdě po půlnoci zmítala v mém náručí, najednou se mi zatmělo před očima. Byl jsem schopný vnímat jen horkost krve, která jí obíhala v těle a nemyslel na nic jiného než pulzující tepnu na jejím krku. Hladově jsem se k ní blížila mé rty a zuby se už už dotýkali její kůže... V tom mě však od sebe prudce odstrčila a mou hrudí projela ostrá bolest. V tu chvíli jsem se probral zpět k normálnímu vědomí. Došlo mi, co se stalo, došlo mi, že ten kus dřeva, který mi trčí z prsou, znamená konec věčného života. "Děku..ji... Mi..luju... Tě" V jejích očích jsem zahlédl nekonečnou bolestPoslední co jsem vnímal, než svět kolem mě zmizel, byla její slova na rozloučenou."Odpočívej v pokoji, Lásko..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eleanor Eleanor | E-mail | 23. srpna 2008 v 19:32 | Reagovat

Pekny,pekny...Ale jedna cast byla pekne hnusna...Ses proste good spisovatel...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama