Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Dvě a přesto jedna - část 3.

18. srpna 2008 v 22:44 | Rimmer |  Dvě a přesto jedna
Ten lov mě začíná bavit. Poslala jsem vzkaz Zaiře a vydala se lovit její následovníky. Vrátila jsem se do auta a zamířila k jinému klubu. Během chvíle z něj vyšla parička mužů a žen, bylo mezi nimi asi pět upírů. Zbytek tvořili vyhlédnuté oběti. Zamířili k městskému parku, pomalu jsem jela za nimi. U vchodu do parku jsem zastavila a vzala si z auta pušku a samopal. Tentokrát jich na brokovnici bylo moc a byli daleko. Zastavili se u fontány. Každý z upírů začal svou oběť líbat. Okamžitě jsem zaklekla a našla si prvního z nich v hledáčku puškohledu. Jeho hlava sebou jen trhla a poté se rozsypala.

Využila jsem momentu překvapení a sejmula ještě jednoho. Zbylí tři zmizeli za fontánou. Odložila jsem pušku a sevřela samopal. Je na něm tlumič, nepotřebuji, aby střelba přilákala policajty. Už jen ty výstřely z pušky mohly vzbudit pozornost. Vydala jsem se se samopalem k fontáně. Když k ní dojdu, ti tři vylezou. Stejně jako v garáži, i teď stojím tváří v tvář dvěma mužům a ženě. "Cože? To nás tady nějaká malá holka střílí jako lovnou zvěř?" Je vidět, že si o ženách v boji myslí své. Ale jeho společnice je chytřejší než on. "Zklapni Briane. Týhle malý holce vyhlásila Zaira válku. To ona zabila za svůj krátký život víc z nás, než kdokoli z lovců upírů za posledních pár století." No ne, on je mezi nimi taky někdo, kdo má v hlavě mozek? Ale neměla bych to prodlužovat, bude snažší je zabít dokud jsou pohromadě. "Máš pravdu. Ale teď k věci…" Pozvednu hlaveň samopalu a přejedu dávkou kulek přes jejich hruď. Oba muže ta dávka zastihne naprosto překvapené, jen dívka stihne provést ukázkové K zemi!. Namířím jí samopal na hlavu. "Nezabíjej mě!" Čekala bych, že bude prosit, ale ona mě žádá. "Nezabíjej mě, můžu ti být užitečná." No jistě. "Jak bys asi mohla?" To by mě zajímalo, s čím přijde. "Spojím se s tebou proti Zaiře. Budu bojovat po tvém boku." Mno jasně a až se otočím, vrazíš mi nůž do zad. "Řekni mi, proč bych tě neměla oddělat a proč bych ti měla skočit na tu nabídku spojenectví?" A s těmi slovy odjistím spoušť. "Vysvětlím ti to, ale bude to na trochu delší povídání." Nevím proč, ale cosi mi říká že jí můžu věřit. Rozhoduji se ji vyslechnout. "Ok. Ale vrátíme se k mýmu autu. Jdi tři kroky přede mnou a začni vyprávět. A žádný podrazy." Poslechne mě a začne vyprávět. "Nejsem upírka dlouho. Asi tak 8 let. Vyrůstala jsem jen s mámou, táta jí opustil a utekl od ní. Jednou, když mi bylo šest, přivedla máma domů svého přítele. Řekla, že teď bude bydlet s námi, ale že mě stále bude mít nejradši na světě. Rick byl jeden z těch upírů, kteří si s lidmi rádi hrají. Byl s námi několik týdnů, ale já se ho pořád podvědomě bála.Neměla jsem proč, nemohla jsem vědět, že je upír a choval se ke mně mile. Ale prostě mi na něm něco nesedělo." To nezní jako ta klasická oblbovací historka. Ani jako něco, co by stihla vymyslet z fleku. Možná vážně mluví pravdu. "Jednoho večera si k nám přivedl dva přátele. Máma mě poslala spát, ale najednou mě vzbudil její křik. Vykoukla jsem ze svého pokoje a viděla, že se něco děje na podlaze v obýváku. Nevěděla jsem co, ale byla jsem si jistá, že mamince ubližují. Teprve později mi došlo, že ji všichni tři brutálně znásilňovali. A pak ji zabili. Ne, nevysáli ji. Vrhli se na ni a doslova ji roztrhali na kousky… " Vzlykne a hlas se jí zlomí. V jejích očích se objeví slzy. Je to zvláštní, ještě žádného upíra jsem neviděla plakat. Je také prvním, u kterého jsem schopná soucitu. Mlčím a nechám ji, aby se uklidnila.Po chvilce tiše pokračuje. "Pak si mě Rick všimnul. Utekla jsem pod postel, ale vytáhl mě ven. Usmál se na mě a řekl mi, že později mi dá nesmrtelnost. Ztratila jsem vědomí a když jsem se probudila, byla jsem na neznámém místě, kam mě musel zanést Rick. Vzpomněla jsem si, co se stalo a i když mi bylo jen deset, přísahala jsem, že se pomstím. Zjistila jsem kam mě odnesl. Byla jsem přímo v upířím sídle. Ten parchant byl upír, ale ne pedofil.Chtěl se se mnou vyspat ale napřed mě nechal vyrůst. Prožila jsem osm let zavřená v jednom pokoji, kam mi nosil jídlo. Na mé osmnácté narozeniny mě proměnil. A pak jsem se mu pomstila. Chtěl se se mnou vyspat a já mu ve chvíli, kdy čekal, že to udělám, probodla jsem mu srdce dřevěným kůlem. Ale ještě mi zbývalo pomstít se těm dvěma. Ravena jsi zabila ty. Za to ti děkuji. Ještě zbývá Viktor, stal se Zaiřinou pravou rukou po Ravenově smrti. Proto se s Tebou chci spojit. Abych se pomstila." To zní jako dobrý důvod. Instinkt mi říká, že bych jí měla věřit, ale ještě je tu jedna věc, která mi není jasná. "A jak se teda živíš?" Je na ní vidět, že tu otázku čekala ale není pro ni lehké jí zodpovědět. "Věděla jsem že se zeptáš. Rick mě proměnil. Takže se musím živit krví. Ale snažila jsem se živit se spíš krví zvířat nebo zločinců. Ale občas jsem, třeba jako dnes, musela zabít i nevinného, aby nepojali podezření. Věř mi že toho lituju." Věřila jsem jí. Vždyť i já byla rozhodnutá splnit co jsem slíbila a šla bych klidně přes mrtvoly. "Dobře, věřím ti." Mezitím jsme došly až k autu. Vzpomněla jsem si na svou pušku. Pokud by ji někdo našel, mohly z toho být problémy. Rozhodla jsem se si svou novou známou vyzkoušet. Uvidíme, jestli to myslela vážně."Sakra! Nechala jsem tam pušku! Mohla bys mi pro ni skočit?" Jen kývne a zmizí zpět v parku. Buď uteče nebo se vrátí a dokáže, že to myslela vážně. Zabít mě nemůže, vždyť by tu zbraň ani nedovedla odjistit. Ani ne během minuty je zpátky a podává mi pušku. Jen tiše přikývnu a nasednu do auta. Pohybem hlavy jí naznačím, ať si přisedne. Pak jí podám ruku a usměju se. "Vítej v týmu. Jak se vlastně jmenuješ? " Oplatí mi úsměv a stisk ruky, je nečekaně upřímný a pevný."Díky za důvěru. Jsem Cora." Podám jí svou pistoli. "Víš, jak se s tím zachází?" Dívá se na ni dost překvapeně. "Ne, to teda nevím." Aha, takže to bude chtít výcvik. Nevadí. Aspoň si trošku odpočinu od zabíjení. "Fajn, jedeme ke mně. Budu tě učit. Mimochodem, já jdu po upírech ze stejného důvodu jako ty. Zabili mi rodiče, když mi bylo šest." Když dorazíme domů, vezmu Coru na svou soukromou podzemní střelnici. Ukážu jí, jak zacházet se všemi zbraněmi, které mám k dispozici. Učí se rychle a díky své upírské podstatě je neobyčejně přesná. Na poprvé je to excelentní výkon. "Ok, uvidíme jestli budeš při boji zblízka stejně zdatná jako tady na střelnici." Přesuneme se do tělocvičny. Dám jí dřevěný štafetový kolík a sama si vezmu stejný, takhle si ani jedna nemůžeme vážněji ublížit. "Ok, teď si představ, že jsem upír a že mě chceš zabít. " Netušila jsem, že to vezme tak vážně. Okamžitě po mě skočí, srazí mě na zem a napřáhne se k ráně, při které by upírovi vrazila kůl do srdce. Její ruku však srazím stranou a překulím jí na záda. Teď na ní obkročmo sedím a pro změnu naznačuji úder já. Ale ještě než si stihnu uvědomit, co se stalo, jsem znovu na zádech a Cora znovu leží na mě. Zarazí mě její pohled. Má v očích zvláštní výraz, ale vím jistě, že touha po krvi, jak jí znám z očí jiných upírů to není. Asi si všimla čemu se divím a tak se rychle posadila a zlehka mě kůlem udeřila do hrudi. "Tak a jsi na prach!" Vykřikla a vyskočila na nohy. "Jsi vážně dobrá." Usmála jsem se uznale. "Pojď dáme si sprchu a půjdeme spát." Cora je zrzka s vlasy téměř do pasu a uhrančivýma, smaragdově zelenýma očima. Ve sprše si všimnu že má vypracovanou sportovní postavu. "Jsi hezká…" Řekne mi a mám pocit že jsem v jejích očích zahlédla stejný výraz, jaký měla v tělocvičně. "Ty taky." oplatím jí kompliment. Spíme obě u mě v pokoji, mám letiště, které je pro jednoho stejně moc velké.
Jsem unavená, takže i když nerada, přerušuji psaní a jdu si lehnout. I tak už hodiny ukazují druhou ranní. Ale stejně ještě chci před usnutím přemýšlet nad dalším pokračováním.
Jenže usnula, jako když ji do vody hodí. Takže i když nerad, musím jít taky na kutě. Škoda. Přemýšlím, jak to udělat, abych nezmeškal chvíli, kdy znovu začne psát. Jasně, mohl bych zůstat v její mysli přes noc, ale přijde mi to jako příliš velký zásah do jejího soukromí. Mohla by snít třeba o klukovi, se kterým chce chodit a já nemám právo cokoli o tom vědět, pokud mi to sama neřekne. co kdybych zkusil být s ní spojený jen natolik, abych poznal kdyby se probudila? Ještě nikdy jsem to nezkoušel. Ale co, všechno je jednou poprvý. Takže se o to pokusím. A povedlo se. Její mysl vidím díky tomu že spí naprosto zamlženou, ale kdyby se probudila, poznám to. A přitom dokážu být i ve své mysli a vnímat to co se děje kolem mě. Snad se to spojení nepřeruší, když já sám usnu. Mno uvidíme.
Ráno se probudím až nechutně brzy, ta část mysli, která je napojená na Andreicu pořád ještě tápe v mlze. s povzdechem sedám k počítači a pouštím se do hledání všeho možného i nemožného, abych se nějak zabavil. Najednou se mlha vyjasní. Funguje to, Andreina je vzhůru, já to vím a přesto na ni nejsem úplně napojený. Je to asi takový pocit, jako když jsem zabraný do knížky a někdo na mě mluví. To taky vnímám jen to co je pro mě důležité. A tak to, že jde na snídani a podobné rutinní věci nevnímám. Ale zato když si sedne k počítači a znovu zaměří svou fantazii na psaní, okamžitě zbystřím…
Uprostřed noci jsem se vzbudila s pocitem, že mě někdo pozoruje. Otočila jsem se a spatřila Coru, která ležela na boku a koukala na mě. Jsem si skoro jistá, že jsem v první chvíli zahlédla ten pohled. "Teda fuj! Tys mě docela vyděsila. Promiň nejsem zvyklá na to, že tu někdo spí se mnou." Usmála se. "Promiň ale jako upírka toho moc nenaspím." Jo to se dá pochopit. Koneckonců, upíři jsou ve své podstatě noční tvorové, takže by mě to nemělo překvapovat. Ale.. "Coro! Vždyť ty nesmíš na slunce! Zabilo by tě to!" Vypadá nejdřív překvapeně a pak zděšeně. "Sakra! Cítila jsem se konečně po dlouhé době tak šťastná, že mi to vůbec nedošlo." Tohle se musí nějak vyřešit. Zatím se přesunem do sklepa. Tam se slunce nedostane. "Tohle budem muset vyřešit. Asi si dokonale převrátím svůj denní režim a budu spát jen ve dne. Jinak by naše spojenectví bylo k ničemu. Ve sklepě ti zařídíme vlastní pokoj, budeš mít veškerý komfort." V očích se jí mihne záblesk zklamání. "Sakra. Těšila jsem se že budu mít společnost a díky svýmu upírství budu muset na izolaci." Řekla bych že to není tak úplně ten pravý důvod, ale žádný jiný mě nenapadá, takže to beru jako fakt že nechce být sama. "Neboj. V noci ti budu dělat společnost a ve dne stejně budem spát. Pošlu Nicka z dílny, aby ti tam zatím nastěhoval aspoň gauč z obýváku." I tak bych řekla že není stoprocentně spokojená. Ale chápe, že víc udělat nemůžu. "Kdo je Nick?" Uvědomím si, že v domě nikoho kromě mě nezná. "Nick je můj mechanik. Stará se mi o auta a zbraně. Je to vynálezce amatér, udělal mi pár zlepšováků, které mi v boji dost pomáhají. Například ho napadlo, že by se obyčejný dřevěný kůl dal postříbřit. Tím se zvýšila jeho účinnost ale není tak těžký jako kdyby byl celý ze stříbra. Pak je tu ještě doktor Mayer, ten dělá laboratorní výzkum. A taky mýho chirurga, když je to nutný. Pak je tu ještě Johny, náš počítačový expert. Mám pocit, že ani nespí, a pokud jo tak s klávesnicí pod hlavou. No, teď tě půjdeme představit Nickovi." Sejdeme dolů do garáže, přesně jak jsem čekala, Nickovy nohy koukají pod jedním z aut. Nick je svalnatý čtyřicátník, zahořklý, ale má dobré srdce. Upíři mu zabili těhotnou manželku, takže je rád, když může pomáhat někomu, kdo po nich jde. Vždycky udělá, oč ho požádám. "Ahoj Nicku! Mohl bys pro mě něco udělat?" Vysouká se z pod rozmontovaného auta a koukne na mě. "Co to bude, mladá dámo?" Na tváři má jako vždy smutný úsměv. "Nicku, tohle je Cora. Bude u nás bydlet. Mohl bys vzít ze shora gauč a přestěhovat jí ho do sklepa?" Zatváří se udiveně a při pohledu na Coru i podezřívavě. "Jasně. Odkdy se povyšuješ nad ostatní a necháváš je spát ve sklepě?" Zeptá se kousavě. Vím že to nemyslí vážně, prostě jen chce zjistit, proč bude Cora spát ve sklepě. "Protože sluneční světlo upíry zabíjí. A prosím žádné námitky. Vzala jsem ji sem dobrovolně. Odteď je můj spojenec v boji s ostatními upíry." Nevraživě se na Coru podívá, ale ta jeho pohled klidně snese. "Jak myslíš. Koneckonců, je to tvůj dům. Jen doufám, že víš, co děláš." Chápu jeho nedůvěru ale Coře věřím. Zavedu Coru za Johnym, aby poznala nové spolubydlící. Zaklepala jsem na dveře jeho pracovny, ale nečekám, že by otevřel nebo nás pozval dál. Dokonce ani nečekám, že moje klepání slyšel. Vezmu za kliku a vkročíme dovnitř. Přesně jak jsem čekala, sedí na židli před jednou z několika rozsvícených obrazovek, sluchátka na uších a muziku slyším i já u dveří. Dojdu těsně za něj a jen ho poplácám po rameni. Vyletí jako bych vedle něj vystřelila z děla. "Tak tohle už mi nedělej. Jinak ve svých pětadvaceti dostanu infarkt." Nebylo by divu, při jeho životním stylu. Říct o něm, že má nadváhu, by byl silně zlehčený výraz. Ale jako mnoho silnějších lidí má velký smysl pro humor. "Přes ty sluchátka by sis ani nevšimnul, kdyby tě nějaký upír vysál." Zachvěje se. Z upírů má panickou hrůzu. Pak se ale usměje. "Prosímtě, kde by se tady vzal upír?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama