Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Dvě a přesto jedna - část 2.

18. srpna 2008 v 22:36 | Rimmer |  Dvě a přesto jedna
"Tak a dost, zítra máš školu, padej do postele!" Proč mě vždycky musí vyrušit, když moje fantazie pracuje naplno? Teď abych se zvedla a šla spát! Kdoví, jestli na to zítra dokážu navázat.

Ještě než sem si to uvědomil, vypnula počítač a přešla k posteli. Předtím jsem vstoupil do její fantazie tak rychle, že jsem si ani nevšimnul, že když se umyla, zůstala u počítače jen zabalená do ručníku. Teď ho ze sebe shodila, aby si mohla vzít věci na spaní a já tak mimoděk uviděl jejíma očima víc, než jsem měl v úmyslu. Ne ten pohled rozhodně nebyl nepříjemný, ale i tak jsem se zastyděl a okamžitě se vrátil do vlastních myšlenek. Vždyť jsem si slíbil, že šmírovat jí nebudu. I když jsem to neměl v úmyslu. Příště bych měl dávat větší pozor. I když nějaký malý ďáblík ve mně se mě snaží přesvědčit, abych nebyl tak puritánský. Usínám a ponořuji se do vlastních snů…
Druhý den se na Andreicu napojím hned jak přijdu ze školy. Mám štěstí, když píše, stává se z ní workholik, takže se okamžitě přenesu přímo do děje jejího díla. Tentokrát si však uvědomuji jistý rozdíl od ostatních jejích povídek. Zatímco jindy se vžívá ona do svých postav, tentokrát jako by se hlavní hrdinka spíš stávala jejím vlastním obrazem.
Z bezvědomí mě vytrhne píchnutí v pravé paži. Pokusím se zvednout, ale jsem na to moc slabá. Navíc mě doktor okamžitě zatlačí zpět do lůžka. "Doktore, jak na tom jsem?" Z výrazu jeho tváře je jasné, že dobré zprávy dneska došly. "Zastavili jsme vám krvácení, píchli něco proti bolesti a trochu adrenalinu, abyste se probrala. Ale ztratila jste hodně krve a my tady žádnou lidskou nemáme, bohužel z krevní banky ji dávají jen nemocnicím a na převoz jste moc slabá, pravděpodobně byste ho nepřežila." Vyhlídky k nezaplacení. Ještě že nemá taky špatný zprávy. Takže se jim to nakonec povedlo, tak jako tak umřu… Moment! Říkal, že nemá dost lidské krve… Ale mělo by tu být dost vzorků upíří. Při tom pomyšlení se otřesu odporem. spojit svou krev s krví těch sviní? Na druhou stranu, to oni mě málem zabili a to že by mě zachránila jejich krev by je muselo pěkně vytočit. "Doktore, kolik máme upíří krve?" Jeho pohled mi říká, že s tou otázkou počítal."Dost na to aby vás zachránila, ale nevíme, co se stane když ji dostanete. Může vás to zabít, v lepším případě. V tom horším…" Nechá větu nedokončenou, ale je mi jasné co tím myslí. "Pokud bych se začala měnit, okamžitě mě zastřelte. A teď jdeme na to." Doktor mlčky připravil transfúzi a pro jistotu mě přivázal ke stolu. Ve chvíli, kdy se moje krev začala mísit s upíří, mi připadalo jako by mi někdo začal lít do žil roztavený kov.Bolest byla nesnesitelná. Znovu jsem ztratila vědomí…
Žasnul jsem, jakou má ta holka fantazii. Netvrdim, že bych já neměl žádnou, ale to jak snadno vytvářela ten příběh bylo ohromující. A já se díky její fantazii dostával přímo do děje, pravděpodobně ještě živěji než ona sama. Ještě si pamatuju, jak mě dokázalo vytočit, že jsem nevěděl, jak její příběhy skončí, to bylo v době kdy mě vůbec nenapadlo, že bych se do její mysli mohl přenést na takovou vzdálenost a tak jsem jen bezmocně seděl u ICQ a čekal až zveřejní pokráčko. Dokázala mi zamotat hlavu tak dokonale, že jsem neměl představu co se bude dít dál. A byla tak charakterní, že mi dopředu neprozradila vůbec nic. Sice mě to vytáčelo, ale na druhou stranu jsem jí za to obdivoval a obdivuju dodnes.
Když jsem se probrala, stále ještě jsem byla připoutaná. Na rozdíl od předchozího probuzení jsem se však cítila naprosto svěží a silná. "Jak to dopadlo?" Zeptala jsem se doktora, který na mě koukal s jistou nedůvěrou. "Těžko říct. Spala jste dva dny. Vaše krev se dokonale spojila s upírskou a došlo u vás ke změně DNA. To teď není upírské ani lidské. A vaše tělo zřejmě dostalo některé upírské vlastnosti." Cože? to jako že jsem poloupírka nebo co? "Jaké vlastnosti?" "No, každopádně schopnost regenerace. Ta rána po noži v rameni a na zápěstí se zázračně rychle zahojila. Navíc je skoro nemožné vás poranit, rány se okamžitě scelují. Mám podezření, že se zvýšila vaše rychlost a síla a všeobecně máte vlastnosti upírky. Ale jinak žádné rodové znaky upírů nemáte." Bezva. Zvedla jsem se a až doktorův ohromený pohled mě upozornil na to, že jsem byla přivázaná. Pevné kožené řemeny leží na zemi v několika kusech a já si ani nevšimla, že by mi v pohybu něco bránilo. Super! To si teda nechám líbit. "Každopádně víme, že regenerace není to jediné, co jsem získala." Asi bych měla upírům poděkovat, díky tomu že mě málem zabili, jsem získala schopnosti, díky kterým zas budu schopná zabíjet já je. Dostala jsem chuť vyjet si na lov. Ze svého arzenálu jsem si vybrala slušnou výzbroj, koneckonců, válka je válka. Vzala jsem si upilovanou brokovnici, jiné holce by nejspíš zlomila ruce, ale já byla na její zpětný ráz zvyklá. Do svého vybavení jsem zařadila i malý samopal MP5 a výbornou ruskou ostřelovačskou pušku SVD Dragunov. Po chvilce váhání si do podpažního pouzdra zastrčím ještě pětačtyřicítku Smith and Wesson. Samozřejmě nezapomínám ani na nůž se stříbrnou čepelí a několik stříbrných kúlů. Přepadla mě chuť zabíjet, zcela nový pocit, který jsem do té doby neznala. Nejspíš následek mého nového DNA. Naštěstí se tahle chuť vztahuje jen na upíry. Tentokrát si na cestu vezmu Chevrolet Camaro, model z roku 1969. Je to nádherný a silný vůz, ve kterém mám pocit že dokážu cokoli. Kdybych svůj arzenál nacpala do sportovního Jaguáru, připadala bych si divně. Ale do Chevyho ty zbraně prostě sedí. Řítím se po dálnici a užívám si hlasitý zvuk motoru. To auto opravdu dodává pocit síly, teda ne že bych ho teď potřebovala. Dojedu do města a zastavím před jedním z klubů, o kterých vím, že sem upíři chodí lovit své oběti. Ven se potácí opilé dvojice ale všechno jsou to lidé. Nevím, proč jsem si tím tak jistá, snad za to může upíří část mé krve. Najednou vyjde mladá dívka s příjemně vypadajícím klukem. Teda vyjde on, ona je dost opilá takže na něm spíš visí. Ale při pohledu na něj se mi zvedne hladina adrenalinu. Upír. Stoprocentně. Vystoupím a pod bundu si strčím brokovnici. Vede ji stále zastrčenějšími ulicemi města. Nakonec
zastaví v temném průchodu. "Tak koťátko a teď mi dáš to po čem toužím." Ta holka si evidentně myslí, že mu jde o sex. Proč by mu asi jinak rozepínala poklopec? "Hej frajere. Taky bych pro tebe něco měla. Máš zájem?" Podívá se po mě a samolibě se usměje. "Jasně krásko. Přidáš se?" To teda určitě. "A riskovat že mě ta ožralá čubka pozvrací? Pošli jí pryč." Ale zas tak opilá asi není, když po mě dokáže vystartovat. S citem jí pošlu mezi popelnice. Stačí to na to, aby omdlela, ale nic vážnějšího se jí nestane. "Teda, máš horkou krev zlato, to se mi líbí." Ještě aby ne. "To ti věřím. Ale mám pocit, že ty si jí moc neužiješ." Nahodí výraz překvapení. "O čem to mluvíš?" "O tom, že nehodlám svou krví hasit tvou žízeň. Mluvíš s nepřítelem, chlapečku. Tvá vládkyně mi vyhlásila válku." Obličej se mu zkřiví vztekem. "To ty jsi zabila Alishu a Ravena! Ale myslel jsem, že tě Alisha stihla oddělat." Jen se sarkasticky usměju. "Jak vidíš, nestihla to." Bez varování se po mě vrhne, ale upíří krev mi zrychlila reflexy, takže narazí jen na mou nastavenou pěst. Zhroutí se na zem a já ho nohou přitisknu k asfaltu ,okamžitě mu zamířím brokovnicí na paži a vystřelím. Na tuhle vzdálenost se broky nestihly rozptýlit. Nelidsky zařve a místo ruky mu zbyde už jen hromádka prachu. Svíjí se v křečích a druhou rukou se mě snaží chytit. "Jestli se ještě hneš, ustřelím ti i tu druhou. A teď dávej dobrej pozor na to, co ti řeknu. Vyřid Zaiře, že tu válku přijímám. A že pokud se mi nepostaví sama, budu si jí muset najít a v tom případě jí nejspíš připravím o personál. A teď zmiz." Se zavrčením se zvedne a odpotácí se podél zdi do tmy.
Ze psaní mě vytrhne zvuk zvonku. Kdo to je? Vždyť jsem nikoho nečekala? Jdu otevřít dveře, stojí za nimi Jindra s Romanem. No jasně, je pátek, mělo mě napadnout, že přijdou, vždycky v pátek večer vyrážíme ven. "Čau jdeš ven?" Stejná otázka jako vždycky. "Jasně, jen chvíli počkejte." Vyhrknu a chystám se zmizet za dveřmi, abych vypla počítač a převlíkla se. "Půjde ještě někdo?" Zeptám se ještě. "Mno psali jsme Honzovi, ale neozval se."
To mě probere, okamžitě opustím její mysl a vrátím se do reality. Sáhnu do kapsy a na display opravdu bliká zpráva od Jindry. Že půjdou do Milána a jestli půjdu s nimi. Okamžitě jsem se převlíknul a vyrazil za nimi. Stihnul jsem je dojít ještě na křižovatce před Milánem."Sorry lidi, nějak jsem usnul." Trošku jsem zalhal, ale těžko jsem mohl říct: Sorry, hrabal jsem se Andreice v mysli. Posadili jsme se ke stolu a kecali. Nedalo mi to, abych se aspoň na chvilku znovu nenapojil na její myšlenky. Seděli jsme proti sobě a já najednou vidím sám sebe sedět u stolu. V očích mám naprosto prázdný výraz, takže se okamžitě vrátím k sobě. Celý večer se docela bavím, to je jeden z důvodů, proč zbožňuju tyhlety páteční setkání. Ale když se vracím domů, mám chuť se rozběhnout. Jak znám Andreicu, určitě se vrátila ke psaní hned, jak se vrátila domů. Sice si u toho na devadesát procent nadávala za to, že je na psaní závislá, lae psala dál. Sotva jsem dorazil domů, plácnul jsem sebou na postel a napojil se do její mysli. Ještě že v televizi běžel Red Dwarf, alespoň ještě nezačala. Ale sotva Red Dwarf skončil, její fantazie se znovu rozběhla naplno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama