Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Dvě a přesto jedna - část 1.

18. srpna 2008 v 22:30 | Rimmer |  Dvě a přesto jedna
Tahle povídka je napsaná na přání Andreicy (andreica.blog.cz). Neměl jsem co psát a ona navrhla, že bych mohl napsat něco, z čeho by se návštěvníci jejího blogu mohli dozvědět, jaká je v reálu, doslova vzato, jak jí vidí ostatní, v tomhle případě já. Vzhledem k tomu, že nikdo jinej z party, pokud vím, nepíše, máte to jen z mýho pohledu, ale nemyslim si, že by se od názoru ostatních tak moc lišil. Andreičina povaha je zakomponovaná nejen v intermezzech (která jsou mimochodem červená), ale i v samotné hlavní hrdince. Postavy v intermezzech jsou naprosto reálné. S přáním dobrého čtení
Rimmer


Schopnost číst mysl a fantazie druhých lidí jsem si začal uvědomovat někdy kolem začátku druhého stupně základní školy. Do té doby jsem si svá zvláštní vidění a hlasy v hlavě vykládal jako halucinace nebo projev bláznění. Až když jsem čím dál tím častěji během zkoušení zjišťoval své známky ještě před tím, než je učitelé vyslovili. To nebylo špatné, bohužel, jsem nevěděl, jak se dá člověku dostat do mysli cíleně. Ale občas mě to zachránilo před poznámkou, například když jsem si hrál s mobilem, najednou jsem viděl sám sebe a cítil jak si ho jdu zabavit. V tu chvíli jsem opustil mysl učitele a telefon schoval. Učitele to dost vytáčelo, ale nikdy mi nic nedokázali.Postupem času jsem se naučil i dostat se lidem do hlavy kdy a komu jsem chtěl. Nebylo to vždy tak úžasné, jak by se mohlo zdát. Například mě pozvala na rande jedna z nejhezčích holek v ročníku a když jsme se k sobě blížili, abychom se políbili, zjistil jsem že to udělala kvůli sázce s ostatními. Není snadné vědět, co si o mě lidé doopravdy myslí, takže přátel jsem měl vždy poskrovnu. Samozřejmě jsem o své schopnosti nikomu neřekl. Časem jsem zjistil, že se dokážu "nabourat" do mysli i lidem kteří jsou úplně jinde než já. Vzhledem k tomu, že můj vlastní život mi nevycházel podle mých představ, začal jsem žít životy jiných lidí. Prostě jsem se v každou volnou chvíli vžil do někoho jiného. Dokázal jsem se odpoutat od vlastní mysli a prožívat naprosto jiný život v jiném těle. Možná to zní zvrhle, ale nejradši jsem prožíval život Andreiny, kamarádky, která mi rozumí z mých přátel asi nejvíc. Pravda, dokáže býn nepříjemně upřímná, ale i toho si vážím. Navíc, když jsem se vcítil do ní, umožnilo mi to odpoutat se od reality úplně. Díky tomu, že píše fantasy povídky, se ona sama vžívá do svého příběhu a svých hrdinů a já tak měl možnost ho prožívat s ní. Stále více jsem přestával žít svůj život a nahrazoval ho tím jejím. Nedělalo mi problém uvažovat o sobě jako o ní. Když jsem se zas jednou vplížil, ocitnul jsem se uprostřed urputného boje s upírem….

Spadla jsem na zem a jeho ruka jen těsně minula můj obličej. Tu chybu okamžitě zaplatil inkasovaným podražením nohou. Teď jsme byli na zemi oba. Bohužel, přece jen byl jako upír rychlejší. Okamžitě mi skočil po krku. Bylo mi jasné že ten boj musím okamžitě ukončit. Jak jsem sledovala jeho zuby, které se blížily k mému krku, ucítila jsem pod hlavou cosi tvrdého. No jasně! Ležím na dřevěném kůlu, který mi předtím vykopl z ruky. Naštěstí byl tak hypnotizován mou pulsující tepnou, že si vůbec nevšimnul, jak jsem kůl sebrala. Došlo mu to ve chvíli, kdy už pevně vězel v jeho hrudi a on se rozpadal na prach. Uf! Tentokrát jsem to měla jen o fous. Asi jsem si moc zvykla na vítězství. Příště bych soupeře neměla tak podcenit, jinak skončím jako jedna z nich. A po tom toužím ze všeho nejmíň. Stát se jedním z tvorů, kteří mi zabili rodiče je opravdu to poslední, co bych chtěla. Vracím se zpátky do svého domu, díky rodičům mi peníze nikdy nechyběly a strýček Arnie spravoval můj, po tátovi zděděný, podíl rodinné firmy tak, že bych se už do smrti nemusela na práci ani podívat. Mě však žene touha po pomstě, zařekla jsem se, že dokud to půjde, zabiju každého upíra, kterého najdu. A zatím se mi to, soudě dle toho že ještě žiju, docela dařilo. Normální holka, s miliony na kontě, by si kupovala nejnovější modely šatů, pořádala večírky nebo aspoň večeře s přáteli. Bohužel, přátelé jsou luxus, který si nemohu dovolit. Dostala bych je do smrtelného ohrožení, protože by je upíři stoprocentně využili aby se mi dostali na kůži. Nechci aby někdo umřel jen kvůli tomu, že je můj přítel. Ne, místo večírků jsem své peníze utrácela za výzkum, který mi v boji proti upírům pomáhal, ať už to byl vývoj zbraní, i když ve většině případů byl nejúčinější stejně pouhý dřevěný kůl, nebo laboratorní výzkumy upíří tkáně a krve. Když jsem se vrátila domů, pustila jsem vzkazy ze záznamníku. Kdopak mě asi sháněl, když jsem byla na lovu? Byl tam vzkaz od strýčka, zve mě na včeři, pak spousta telefonních reklam. Nakonec se ozval chladný hlas. "Jen ti chci říct, že jsi mrtvá holčičko! Už jsi zabila spoustu z nás, ale tím že jsi zabila Ravena, jsi vyhlásila otevřenou válku ty děvko! Zabiju tě, slyšíš? " Poslední slova vyslovila v hysterickém vzteku. Byla to Zaira, vládkyně upírů. Tak ten dnešní byl Raven? Nikdy předtím jsem ho neviděla, ale slyšela jsem o něm dost. Byl to jeden z nejhorších upírů vůbec. Nezabíjel lidi z hladu, ale prostě pro radost ze zabíjení. Své oběti pro radost mučil. V tomhle ohledu se téměř vyrovnal i samotné Zaiře. Navíc byl i její milenec a pravá ruka. No, tentokrát po mě asi vážně dost půjdou… Ale jak sakra mohla vědět, že jsem ho zabila já? Boj se odehrál na opuštěném místě. Ledaže by nebylo až tak opuštěné, jak jsem si myslela. Ale pokud tam byl jiný upír, tak proč mě nezabil, nebo proč Ravenovi nepomohl? To je vážně záhada.

Zavolala jsem strýčkovi, že jeho pozvánku na večeři přijímám. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Vysprchovala jsem se, umyla si hlavu a s jistou dávkou znechucení na sebe natáhla jedny z toho mála šatů do společnosti, které jsem měla v šatníku. Nikdy jsem nepatřila k tomu typu holek, co dokážou strávit půl hodiny šlechtěním před zrcadlem nebo několik hodin pobíháním po obchodech a sháněním hadříků. Mnohem radši jsem se vždycky oblékala spíš jako kluk. Je to praktičtější, zkuste si bojovat v lodičkách a šatech ke kotníkům. Vzala jsem si klíčky od svého Jaguaru XKA Arden, nastartovala a chtěla vyrazit. Ale zarazil mě podivný pocit, že něco nemám. Ještě chvíli jsem bloudila pokoji a pak mi padnul zrak na kabelku. Jasně! Vládkyně upírů mi vyhrožuje válkou a já si klidně vyrazím ven neozbrojená. Okamžitě doplním kabelku o svůj malý Glock nabitý samozřejmě stříbrem a pro jistotu přihodím i pár zásobníků. Válka je válka a jeden nikdy neví. Snad mě nebude nikdo prohledávat. Kolem krku si pověsím stříbrný řetízek s křížkem a v kabelce skončí i hřeben se špičatou rukojetí ze stříbra. To by mělo stačit… Nebo ne, ještě stříbrnou jehlici do vlasů… Tak a teď vzhůru na večeři. Jaguár spokojeně přede a na volném úseku dálnice se rozhodnu mu trochu provětrat kapotu. Najednou se těsně přede mnou objevil vrávorající chodec. Sakra! Zaklela jsem a dupla na brzdu. Pozdě, sice jsem stihla podstatně zpomalit ale srážce jsem se nevyhnula. Vyskočila jsem z auta a vyběhla k ležící postavě. "Hej! Jste v pořádku?" Skloním se nad ním. Je to ještě kluk, docela pěkný, i když můj typ to není. Z myšlenek mě vytrhne jeho hlas. "V tom nejlepší, ale ty už dlouho nebudeš!" Ani nevím, jak se to stalo ale najednou letím vzduchem a svůj let končím tvrdým nárazem na kapotu svého auta. Okamžitě si sáhnu do vlasů a vytáhnu jehlici. Má smůlu, že se pokusil na mě okamžitě zaútočit, skočil mi přímo na nastavený hrot jehlice. Oklepu se a opráším si ze šatů zbytky jeho rozpadlého těla. Tak ona to Zaira myslela vážně. Nasedla jsem do auta a vyrazila směrem k městu, rozhodnutá neprošvihnout kvůli upírům večeři se strýčkem…

"Andrey? Vypadni od toho počítače a koukej se konečně jít umejt!" Sakra, zrovna teď, když se mi psaní tak dařilo mě mamka musí vyrušit! To je k vzteku. Zvedám se a jdu hledat ručník. "Mami? Neviděla muj ručník?" "Ne, nejspíš bude tam, kam sis ho dala!" To mi vážně pomohlo. Beru si ze skříně jiný a mířím do koupelny.

V tu chvíli jsem opustil její mysl a vrátil se zpátky do svého mozku. Asi bych se taky moh jít osprchovat. Kdybych chtěl, mohl jsem jít s Andreinou až do koupelny, ale je to kamarádka a šmírovat jí pomocí její vlastní mysli při koupání mi připadá úchylný. Ne že bych o ten pohled nestál, ale rozhodně bych ji nechtěl špehovat. Koneckonců, je to kamarádka, ne moje holka nebo milenka, takže nemam nárok. Škoda. Šel jsem do koupelny a osprchoval se. Chvíli jsem odpočíval a přemýšlel, kdy se Adreica vrátí ke psaní. Nechtěl jsem se vrátit do její mysli dokud byla nahá. Pak mě napadlo zapnout si komp a kontaktovat jí na ICQ. Pokud tam bude, neměl bych jí zastihnout bez šatů. Napsal jsem jí pár obvyklých věcí typu: Jak se máš? A během chvilky ten rozhovor ukončil s tím, že ji nebudu rušit při psaní. A okamžitě jsem se přemístil ze svých myšlenek do jejích. Našel jsem ji už v plném soustředění.

Po cestě do města už se mi nic zvláštního nestalo. Dojela jsem k restauraci a zaparkovala v podzemní garáži. Ještě než jsem vystoupila, sevřela jsem v ruce svůj Glock. Po tom incidentu na dálnici už nehodlám nic riskovat. Naštěstí je nenapadlo počkat na mě tady. Pozdravila jsem strýčka a řekla mu o Ravenovi a vyhlášené válce. Nadšený není, ale jako vždy respektuje to, co dělám. Když nám donesou jídlo, zarazím se s vidličkou u pusy. Co když je otrávené? Ale ne, k něčemu takovému by se nesnížili. Nestrpěli by pomyšlení, že mě neporazili v přímém boji. Po večeři jsem se rozloučila se strýčkem a zamířila zpět k autu. Garáž byla prázdná, dokonce zmizel i vrátný od závor. Něco mi tu nehrálo, sevřela jsem v jedné ruce pažbu Glocku a v druhé hřeben. Dojdu k autu a předstírám, že si v odrazu zrcadlového skla upravuji účes. "Ještě se naposled zkrášluješ? Je to zbytečné, mrtvolám je krása na nic." Otočím se a spatřím tři postavy, jsou ve stínu, do tváře jim nevidím, ale podle hlasu to byla žena a podle tvaru postavy jsou dva zbývající muži. "Dost odvážné tvrzení. Ještě nikdo z vás boj se mnou nevyhrál. Co tě vede k názoru, že budete první?" Garáží se rozlehne její samolibý smích. "Protože ostatní neměli tohle." Dva zbývající upíři vytáhnou nablýskané, už od pohledu ostré nože. Hmmm, to by mohl být problém. "Na ni chlapci. A nezabíjejte ji, pokud to nebude nutné, Zaira by si s ní ráda pohrála." Oba se vrhnou směrem ke mně. Pozvednu pistoli a začnu střílet. Na zem už dopadne jen prach a zazvoní jejich nože."Opravdu nechápu, proč vytahujete nože tam, kde se střílí." Zbývající upírka se na mě vrhne. Znovu s úsměvem stisknu spoušť, ale ta jen cvakne naprázdno. Svou chybu si uvědomím, až když narazím do jednoho ze sloupů, které podepírají strop. Pistole i hřeben odlétnou přímo pod podvozek mého Jaguáru. Do hajzlu! To nevypadá dobře. Upírka s úsměvem zdvihá oba nože. Je vidět, že to s nimi umí. "A co uděláš teď, holčičko?" Dobrá otázka. "Zabiju tě a pojedu si dát sprchu?" Navrhnu sebejistě, i když si tím sama tak jistá nejsem. "Jsi k smíchu. Smiř se s tím, že tady chcípneš." Bez jediného předchozího náznaku se ve vzduch zableskne čepel letícího nože a já už jen s úžasem sleduji, jak mi jeho rukojeť trčí z levého ramene. "Tak a můj problém je vyřešený." Samolibě se usměje a pomalu vyrazí směrem ke mně. "Zaira tě sice chce živou, ale nikdo mi nezakázal, abych se napila." Pohrává si s nožem a brutálně si přitáhne moje levé zápěstí. Kolem nože, který mi stále ještě trčí z ramene mě ochromí nesnesitelná bolest. To jak mě pořeže už vůbec necítím. S požitkem olizuje a saje krev která mi stéká ze zápěstí. Bohužel pro ni, stejně jako Raven se soustředí pouze na krev, takže si nevšimne, jak si pravačkou sáhnu do vlasů a vytáhnu jehlici. "Měla bys něco vědět." Usměju se sarkasticky. "Jo a co to je?" Oplatí mi můj ironický tón. "Jen to, že přišel čas umřít!" S těmi slovy jí zabodnu jehlici hluboko do hrudi. Pochybuju, že si vůbec uvědomila co se stalo. Přemýšlím co dál, když vytáhnu nůž z rány, vykrvácím, pokud si neseženu pomoc, vykrvácím stejně. Do nemocnice nemůžu, nechci to vysvětlovat policii. Takže se rozhodnu to risknout a zkusit dojet domů. Téměř nevidím na cestu, omdlévám z bolesti a ztráty krve. Když dojedu do garáže, vypotácím se z auta a stisknu na panelu interkomu tlačítko laboratoře. Okamžitě se ozve doktor Mayer, který provádí výzkum. "Doktore, jsem v garáži, nutně potřebuju abyste mě ošetřil." Pak se svezu ke stěně a omdlím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama